Začátek v Portu

Před odjezdem jsem se pokoušela odhadnout, které portugalské město se mi bude líbit víc - Porto nebo Lisabon. Nevěděla jsem. Vůbec jsem netušila, že po dnu stráveném v severoportugalském městě budu okouzlena natolik, až budu vzpomínat na své nadšené pocity ze San Francisca.
Pokud máte rádi kachličky, barvy, mosty a portské, v Portu by se vám mohlo líbit. Pokud nevíte, že máte rádi kachličky, v Portu to zjistíte. :) Já se do nich zamilovala skoro na první pohled - kostel obložený tradiční bílo-modrou variantou, domy různých vzorů v odstínech zelené, béžové či modré, nádraží Sao Bento - uvnitř úžasné, nijak nelákající k odjezdu.

Rušno, i když žádný vlak nejede.

Kachličkami byl obložen i hostel, kde jsem přečkala noc. Navíc se pyšnil pravidelně obměňovanými výstavami obrazů a koly k zapůjčení pro šílence, co rádi jezdí na kole do koce. Poloha - kousek od pěší zóny vedoucí ke Clerigos a nejslavnějšímu portugalskému knihkupectví Livraia Lello, fajn volba.

Azulejos a malá výstava uvnitř Gallery hostelu.

Krásu portugalských kachliček jsem si stačila uvědomit už během půlhodinové večerní seznamovací procházky. Druhý den jsem v tomhle trendu pokračovala. Ještě před otvírací dobou stojím před dveřmi do věže Clerigos, abych se vyhnula klaustrofobickému pocitu při prodírání davem uvnitř uzoučké věžičky. Funguje to, pohled zeshora za to stojí. Pak nalézám jeden vyhlídkový bod - miraudoro, pokud se odvážíte mezi graffitti a odpadky, budete odměněni pohledem vpravdě luxusním.

Zaprášené miraudoro, aneb mám se tu bát nebo se kochat výhledem?

Ve třičtvrtě na jedenáct začíná tříhodinová procházka městem s místním průvodcem, Pedrem. Sraz na obrovském náměstí Praca da Liberdade, dále na nádraží, přes místo, odkud je vidět snad deset kostelů, jeden úžasně zdobený tajný kostel v rekonstrukci vedle policejní stanice, horní patro mostu, prudké schody, tajný domácí čokoládový dort a konečně nábřeží jménem Ribeirinha. Mezitím spousta informací o historii Porta, respektive celého Portugalska, z nichž většinu už jsem stihla zapomenout. Zajímavé, že v naší dvacetičlenné skupince byli kromě mě další tři Češi a jeden v Česku žijící Angličan.

Jeden skoro úplný pohled na most.

Následuje čas hodování. Na oběd jsem pevně rozhodnutá okusit francesinhu, místní supersendvič. Nasycena spěchám zpátky k mostu, na druhou stranu a do portského sklípku. Na výběr máte z desítek značek, já zapadám do jednoho malého, Porto Augusto, jenž prodává své víno pouze na místě. Čeká nás Manuel, který víno evidentně miluje. Provádí turisty mezi sudy a pak dává ochutnat dva nejmladší dostupné vzorky, šest a osm let.

Očíslované sudy s portským ve sklepě Port Augusto.

Lehce rozveselena mířím po dolním patře mostu zpět. Mladík ve žlutých plavkách se chystá na skok do vody, jeho asistenti vyžadují příspěvek a ovace. Času moc nezbývá, a tak nechávám ujet všechny tramvaje, naposledy vystoupám kopec od řeky Douro, v hostelu popadnu ten větší z batůžků a metrem, co jezdí většinou po povrchu, mizím na letiště.

Proč jen jsem šla po dolním patře? Mnoho schodů.

Domy lehce zchátralé.

Most nebo Eiffelovka?

Už jsou venku davy? Ranní pohled z okna.

Těsně pod Miraudoro.

Vyvenčeno, holubi nakrmeni.

Libo Jameson či jen tak? Pozor, každá jede jinam.

Ribeirinha zeshora.