Stopem po okolí Reykjavíku

Jedno auto za den?

Začátek výletu je již tradičně náročný. Těžký batoh s třemi kily instantních dobrot (víc není povoleno dovážet), noční přelet do Keflavíku (pobavilo mě, jak jsou cestující na Island na letišti dobře rozpoznatelní), hledání místa na karimatku na již obsazeném letišti, budíček zajištěný letištním personálem ve čtyři ráno, rychlá návštěva reykjavícké benzínky pro plyn na vaření a pak busem ke gejzíru. Měli jsme nastudované, jak začít stopovat už na kraji Reykjavíku, ale neodvážili jsme se. Cena za dvě hodiny jízdy v podchlazeném (terénním) autobuse - 1000 Kč. Lituji, že jsem si na palubu nevzala spacák.

Strokkur v akci.

Gejzír Strokkur, který se má každých osm až devět minut probouzet k životu, je obklopen fanoušky. Možná to pomáhá: k erupcím dochází velmi často. Napětí, kdy dojde k dalšímu výbuchu, je na jeho pozorování snad to nejlepší. Pak gejzír vytryskne, vy si povzdechnete, že jeho bílá barva splývá s bílou oblohou... a čekáte na další erupci, jestli to nebude lepší. Možná mezitím stihnete vyjít na kopeček, odkud je na gejzír docela  hezký pohled.

Občas je Island pestrobarevný, ne jen modrý a zelený.

O deset kilometrů dál se nalézá mohutný vodopád jménem Gullfoss. Než se k němu dostaneme, přichází chvíle, které jsem se dlouho děsila. Jak se poprvé v životě odhodlat stopovat. Podmínky k tomuto rozhodnutí - ideální. :) Autobus požadovaným směrem jede až zítra... Neprší a aut tu jezdí dost. Stejně si připadám značně hloupě, když stojím u kraje silnice a čekám, kdo se slituje nad dvěma neschopnými turisty... Netrvá to zas tak dlouho (z časového hlediska, aut, jejichž řidiči se na nás maximálně divně zatváří, mezitím projede docela dost), než zastaví malé černé auto a v něm chlapík, který je buď z Peru, nebo z Belgie (tento údaj nám sdělil značně nesrozumitelně). Každopádně za dalších pár minut vystupujeme na parkovišti u vodopádu a má nálada se značně zlepšuje. Asi ten Island nějak přežijeme i bez auta (ale nebude to lehké).

Bouřící Gulfoss.

Gullfoss se mi z islandských vodopádů líbil asi nejvíc. Není nijak zvlášť vysoký (32 metrů), zato pořádně mohutný. Projít se okolo něj můžete na dvou úrovních, přičemž na té nižší vás čeká studená sprcha navíc. Ale ta blízkost vodopádu za to stojí.
Do trojice atrakcí v rámci Golden circle, klasického programu na jednodenní výlet z hlavního města, patří ještě Pingvellir. Místo zajímavé z vícero důvodů - stýkají se zde dvě tektonické desky, uskutečnilo se tu první zasedání islandského parlamentu, a celá oblast je nyní chráněna jako národní park.
My tam opět musíme nejdřív dostopovat - nakonec se to s pomocí amerického páru s velkým džípem a jednoho ex-Islanďana vracejícího se z nějaké svatby povede přesně včas. V pět hodin začíná pršet, my rychle stavíme stan, lezeme dovnitř a já mám pocit, že ven už nikdy nevylezu. Prší celou noc...jelikož jsme byli po nočním letu značně unavení, nedělá nám problém usnout brzy a bez večeře.

Vegetace v Pingvelliru.

Prohlídka Pingvelliru nastává další den ráno, kdy už se mezi kapkami deště občas objevuje sluníčko. Procházka skalnatým kaňonem k vodopádu, kolem velkého jezera ke kostelu a posléze skrz zarostlou planinu se mi moc líbila. Mé pocity z Islandu se zlepšují.

Je po dešti, na Pingvellir vysvitlo slunce.

Přejezd do Hveragerdi se neobejde bez komplikací v podobě vysazení z auta mimo civilizaci u silnice, kde frekvence aut není příliš vysoká. Zachrání nás islandský chlapík s podivným knírem, v koženém oblečku a s dýkou na podlaze auta v místech, kam si mám sednout. Ještě že všude psali, jak je stopování na Islandu bezpečné.

Jezero v Pingvelliru. Pozorování hus možné.

Hveragerdi je město na hlavní okružní silnici asi 40 kilometrů od Reykjavíku. Těšila jsem se sem kvůli horké řece - cokoli horkého na Islandu působí lákavě. Místo ke koupání se nalézá asi tři kilometry za parkovištěm, které samotné leží kousek za městem. Abychom nešli stejnou cestou tam a zpět, JJ našel v mapě nějaký okruh, kdy jedna cesta vede vedlejším údolím. Pasou se tu plaché ovce, ze země stoupají oblaka horké páry, cesta není značená a po chvíli mizí úplně. Prodíráme se tedy podmáčenou skalnatou loukou, co chvíli se mou hlavou mihne myšlenka na otočení směru, mé staré pohorky takový test (ne)promokavosti nepotřebovaly: kdyby na konci neměla být ta teplá voda, asi to vzdám. Když konečně narazíme na cestu a vyškrábeme se do sedla, přichází útok z nebes. Silný vítr a krupobití takové intenzity, že se musím přikrčit k zemi a počkat, až to přejde. Za pět minut je po všem. Turisté dole u řeky se budou divit, proč jsme tak mokří...

Hveragerdi - jiná řeka. Možná taky koupací.

Koupání v řece mě trochu zklamalo. Voda byla teplá, ale ne natolik, abych se okamžitě po jejím opuštění netřásla zimou. Nečekejte žádné romantické koupání v opuštěné tůňce - údolí Reykjadalur je mezi turisty oblíbené. Samotný pobyt ve vodě byl přesto příjemný - kde jinde si můžete dopřát teplou koupel uprostřed krásné přírody... (japonský onsen? :)

Turisty v řece nefotíme, nebylo by to vhodné. Tak aspoň islandské koně.

Praktická poznámka na závěr - v Hveragerdi je Bónus, pro seznámení s islandskými supermarkety ideální.