Křížem krážem po Ring Road na jihu ostrova

Nebe nad Skaftafellem.

Jih Islandu je oblast, kterou turisté mají rádi. Cestování v těchto místech je jednoduché: jedete po okružní silnici, uvidíte vodopád, odbočíte, zaparkujete kousek před vodopádem, vystoupíte...vodopád vyfotíte, projdete kolem něj v dostatečné blízkosti, aby vás postříkala voda (takže je vlastně jedno, jestli prší nebo neprší), zamáváte mu a jedete dál. A tohle celé opakujete, dokud vás to nepřestane bavit. :)

Zpoza Seljandsfossu.

My jsme začali prohlídkou Skogafossu - spali jsme dostatečně blízko, abychom jeho dunění mohli poslouchat celou noc - a pokračovali Seljandsfossem, vzdáleným třicet kilometrů směrem k Reykjavíku. Překonání téhle krátké vzdálenosti byl docela oříšek - zdálo se nám, že stopujeme špatným směrem, tak jsme to skoro vzdali a šli na bus, když tu na nás mává paní ve velké dodávce. "10 kilometres, no English" - kterým směrem pojedeme, nebylo jasné, jelikož jsme nasedali kousek před křižovatkou s hlavní silnicí. Nakonec vyhrál směr k vodopádu. Tím jsme předstihli další dvě dvojice stopařů, ale i přes tuhle strategickou chybu se nad námi nakonec slitovala jedna sympatická Australanka mířící na Vestmanské ostrovy, a my tak k vodopádu dojeli.

Vyšplhali jsme na útesy nad Víkem.

Cesta opačným směrem do Víku byla o něco jednodušší - z Austrálie jsme se tentokrát přesunuli na Nový Zéland, i tahle dvojice turistů působila velmi sympaticky a kupodivu nechtěla zastavovat ani u jednoho vodopádu, takže jsem ujeli 60 km v kuse, úspěch.

Vlny se tu fotí báječně.

Vík je malé město na jižním pobřeží, známé díky svým uhlově černým plážím. Mořská scenérie je tu věru dramatická: široká černá písečná pláž, velké vlny, žádné lodě - jsou tu příliš nepříznivé podmínky. Jdeme se projít na útesy, já tiše doufám, že bych mohla potkat nějakého zatoulaného papuchalka. Bohužel to vypadá, že papuchalci nebloudí...a ptačí skála Dyrholaey je ještě o pár kilometrů dál, tam my se nedostanem. Stejně tak jsme vynechali návštěvu vraku amerického letadla, navěky spočívajícího na pláží pár kilometrů za Skógarem.

Na kopečku u kostela.

Když sejdete z útesů, doporučuji ještě procházku k malebnému kostelíku na vyvýšenině nad městem. Hezkých kostelů jsme na Islandu moc nepotkali - často se jednalo o moderní, hranaté stavby - ale tenhle rozhodně patřil k těm povedeným. Jen škoda, že bylo zavřeno.

Kruhový objezd.

Dvě hodiny jízdy z Víku a jsme ve Skaftafellu, bráně do velkého islandského národního parku Vatnajokull, obsahujícího převážně ledovce. Díky tomu jsem si Skaftafell dlouho předstírala jako drsnou divočinu. Opak je pravdou: příznivé mikroklima oblasti působí, že tu bývá neislandské teplo. Rovina směrem k pobřeží dříve bývala obdělávanou oblastí, dávný výbuch jedné islandské sopky ale přeměnil úrodnou oblast na pustinu a lid dočasně vyhnal.

Skaftafellská poušť.

Nyní je Skaftafell místem, kde můžete potkat jeden z nepřelidněnějších islandských kempů. Skoro každý turista podniká procházku k vodopádu Svartifoss, charakteristickému svými výraznými čedičovými sloupy. My jsme se odvážili i dále: červený průvodce navrhuje rovinatý okruh, seznámení s řekou Morsa. Nakonec se jednalo o seznámení velmi důkladné: v jednom místě bylo potřeba přebrodit potok, přičemž nám málem uplavala jedna hůlka...Aby těch neštěstí nebylo málo, o kus dále po krátkém dešti se moje pohorka noří do jakési bahnité díry. Krátký luxus suchých pohorek nevydržel dlouho...

Planinou kolem řeky Morsá.

Další den se pro změnu seznamujeme s ledovcem - ten nejbližší je od kempu vzdálen jen cca dva kilometry. Jdeme tak blízko, jak jen to jde - překážkou v cestě je jedno studené ledovcové jezero.
Odhodláváme se k možná poslednímu stopu - dojdeme k hlavní silnici, usmějeme se na další dvě stopařské dvojice a schováváme se do příkopu, kde tolik nefouká. Nevíme, jak dlouho už tu kolegové mrznou, ale vypadá to, jako by náš příchod pomohl: téměř současně staví jedno malé auto a jeden obrovský karavan. Tak tyhle se my ani stopovat nepokoušíme, chyba.

Tak blízko...a přece tak daleko.

Po další půl hodině osamění už mimo příkop nám zastavuje malý bílý džíp s Angličankou, která přiznává, že jí ježdění po pravé straně dělá trochu problémy, a že ještě nikdy žádného stopaře nevzala. Vysazuje nás u ledovcové laguny Fjalsarlon. Kvůli lehkému nedorozumění a také kvůli tomu, že máme jen omezený čas, jelikož od vedlejší a známější laguny Jokursarlon chceme odjet busem, sledujeme velkou ledovou kru na místě laguny jen zpovzdálí. Je tu velká zima, fouká a my doufáme, že na překonání zbývajících deseti kilometrů nebudeme čekat hodinu. Brzy zastaví džíp se třemi lidmi, kam se s trochou úsilí vmáčkneme.

Symbol Skaftafellu.

U Jokursarlonu jsou i přes mrazivý vichr mraky turistů. Někteří se choulí nad šálkem kávy, někteří se chystají na projížďku po jezeře, většina se kochá jen ze břehu. Laguna je ozdobena množstvím kusů ledu, v barevné škále od bílé přes jasně modrou až k temně šedivé. Když půjdete pár set metrů podél řeky, narazíte na pláž, kam ledové kry po opuštění laguny doplují. Místní sbírku ker si i tady prohlíží spousta turistů.

Sel aneb dva malé zatravněné domečky.

Autobus do Hofnu má zpoždění, až se bojíme, že kolem nás projel bez zastavení. Nakonec se ale objeví, zastaví na očekávaném místě a my tak za hodinu vystupujeme v Hofnu. Vítr nás doprovodil až sem, výjimečně se nesnažím v kempu vybírat to nejhezčí místo, ale to nejvíce chráněné před živly...brzy je náš stan zcela obklopen dalšími.

Barvy Jokulsarlonu.

Najdi černou ovci.