Tavira

Barvy domů, barvy květů. Věšinou ladí.

 Na závěr dovolené se odvažujeme na východ od Fara. Mám nastudováno, že tam je to jiné - místo útesú mokřady, na pláž se musí lodí, a turistů ubyde. S posledním bodem si dovoluji nesouhlasit - Tavira je zde prý nejhezčí město a na zájmu cestovatelů je to vidět. Joník se seznamuje už ve vlaku - postarší turistce z Holandska ukazuje ve své knize bagry.

Co je na tom bazénku tak láká?

V Taviře bydlíme hned u nádraží, místo výhledu na vlaky si ovšem užíváme pohled do zahrady. A jaké! Quinta de Caracol - malý hotel se šnekem ve znaku - se rozkladá na místě farmy ze 17. století. Hosté zde bydlí v malých domečkách v algarvském stylu - bílá, modrá, žlutá, spousta květin - v zahradě s jezírky, žabkami, andulkami a vodotryskem. A také studeným bazénem, kde si naši malí spolucestovatelé máchají ručky tak vytrvale, až tipujeme, kdo tam první spadne. Neutopí se nikdo, nebojte.

Vláčkem přes bažinu na pláž.

Po průzkumu zahrady chci jít prozkoumat město, jenže Juli přepadá žaludeční nevolnost a tak jsme nuceni strávit odpoledne na pokoji. Léčba půstem naštěstí zabírá a tak druhý den můžeme celý strávit na pláži. Turistikou na pláži, aby bylo jasno. Nejdřív přejdeme 4 km do Pedras del Rei, odkud jezdí malá úzkokolejka až na pláž. Pěšky podél kolejí to je možná rychlejší...s dětmi je ale vláček jasná volba. 

Pobřeží východně od Fara. Na pláž musíte lodí.

A pak už jsme na ostrově, přímo vedle hřbitova kotev. Dál už je to jen bílý písek, lidí postupně ubývá, až jsme na pláži skoro sami... S přílivem se postupně zmenšuje i pláž samotná, z luxusní šířky se stává úzký pruh písku. Plážová turistika. 5 km na konec ostrova se zdá být téměř nekonečných.

Vyhlídková loď skoro zdarma.

Konečně jsem nasycena vším mořským: bosou chůzí na hraně přílivu, utíkáním před vlnami, sbíráním mušliček, pomalu končím i s pokusy o nejlepší snímek "dítě a moře". Prostě intenzivní plážový zážitek. Jediné, co mě trochu mrzí, je, že jsem se v oceánu pořádně nevykoupala. Vlny už nejsou tak hrozivé, šlo by to.

Racků jsme vlastně moc neviděli.

Zpět do Taviry nás veze loď, představuji si malý přívoz jako u nás na Vltavě a ona je to pořádná loď s horní a dolní palubou, kam se vejdou všichni, co už chtějí z pláže pryč. Na sezení na horní otevřené palubě si kvůli Joníkovi netroufáme, dole je příjemný stín. Vystupujeme v centru města, na restauraci se dnes s Juli ještě necítíme, tak mířím jen do Lidlu pro suroviny na piknik (bramborová tortila k ohřátí v mikrovlnce, to u nás nemají).

Když ne moře, aspoň řeka a červené lavičky.

Poslední den toho chci stihnout nějak moc...zahazuji tedy asi tři varianty celodenního výletu, ke španělským hranicím se prostě nepodívám. Místo toho nás Honza vede nejdřív na tržnici, která je ve všední den víc než z poloviny prázdná, ale pro nákup jedlých dárků stále použitelná. Z dopoledního programu musím vyzdvihnout návštěvu kostela Igreja da Misericórdia, který v sobě ukrývá spoustu tradičních kachliček. Z věže je navíc trochu výhled na město (s dalšími třeba 30 kostely, je jich tu pozoruhodně mnoho).

Tržnice v pondělí - ovoce jo, ryby ne.

Dál se touláme malebnými uličkami, dokud nenastane čas oběda. Ten hledáme na druhé straně řeky Gilāo - i to je důvod přejít ten hezký římský most. Vyhlídnutá restaurace má zavřeno, lehce dotěrní Indové nás nezlákají, usedáme v úzké uličce plné kachliček k hostině zahrnující urostlou oliheň a šťavňaté jehně. Hádejte, jak to dopadlo...oliheň vlnu zájmu nevzbudila, musela jsem si s ní poradit sama (ještě s pomocí googlu - jí se to celé? Návody typu "zobák nejezte" mi tedy moc nepomáhaly).

Typické modrobílé kachličky netypicky v kostele.

U olihně naše turistické zážitky pomalu končí. Odpoledne navštěvujeme ještě místní hrad, tedy hlavně pečlivě udržovanou zahradu. Následuje povinná zmrzlina - první a poslední tady (v záplavě příchutí jsem si dala mandle a fík a konstatovala, že to bylo dost sladké) - a poněkud neuspokojivý výlet k salinám za městem. Chybí nám dalekohled a průvodce, který by nám třeba poradil, kudy k nim. Já toho plameňáka prostě neuvidím...začínám se smiřovat s realitou.

Musím se krotit, ať nefotím každý druhý dům.

Ještě jsem chtěla naposled na pláž, ale to bychom zpět z ostrova museli asi přeplavat... prostě nestíháme. Takže se role "šílený nápad na konec" ujímá koupání v hotelovém bazénu. Na nevyhřívaný bazén je přece jenom ještě zima. Navíc si zrovna mezi naším pokojem a bazénem dělá piknik početná skupina hostů, obecenstvo zajištěno. No, jeden bazén jsem zvládla. Dětičky se nechaly převléknout do plavek, ale pak na poslední chvíli vycouvaly. Přišla se podívat i paní z recepce.

Hrad v zahradě.

Poslední den je až na rychlý ranní výlet na hřiště veskrze cestovní. Na snídani si dopřávám skvělou čerstvou pomerančovou šťávu a poslední dva koláčky pastel de nata. V 11 zamáváme Taviře z vlaku, ve 12 Faru z autobusu, a o půl čtvrté Portugalsku z letadla. Dětičky ignorují všechny příležitosti ke spánku, ale cesta i tak probíhá docela poklidně. Od Lufthansy dostanou malé puzzle a samolepky, což je aspoň na chvíli odláká od tabletu. Hlavní zjištění dne je, že když už s přestupem, tak přes Frankfurt. Dětské hřiště na našem terminálu vypadá jako malé letadlo. Nahoru se jde po schodech, dolů po skluzavce. Naší dvojici to zabaví skoro na dvě hodiny (letištní technik Juli provádí kontrolu "kola - v pořádku, čumák zvenku - v pořádku, čumák zevnitř - taky"), navíc v čase, kdy už by měli být v posteli. Nechtějí večeřet, moc se jim nechce ani do letadla do Prahy. To je naštěstí poloprázdné, tak se mohou každý roztáhnout přes dvě sedadla a spát. Někdy kolem půlnoci pak uleháme i my. Letní dovolená je za námi...a to je teprv začátek dubna. Otázku "kam příště" si dovolím klást až za měsíc. Tou dobou už se nás Juli bude ptát, kdy zase poletíme letadlem...

Nevypadá to tu občas trochu anglicky?

Lagos

Dítě a moře.

Ne ten v Nigérii... jen aby bylo jasno. Lagos je jedním z nejznámějších pobřežních letovisek v Algarve, často bývá doporučován jako to jedno město, které zde máte navštívit. Pokud vás tedy nezajímá převážně noční život - pak jeďte do Albufeiry. Jelikož můj noční život je dlouhodobě redukován na běhání ze schodů a ohřívání mléka, volba byla jasná.

Z hor míříme nejdřív opět do Portimaa, jinam to moc nejde. Oběd musí být rychlý, abychom stihli vlak, volíme tedy kebab a smažené kuře v indické restauraci. Indickou kuchyni zde zastupuje snad jen ostrá zelená omáčka - ale kuře bylo vážně dobré, jako z KFC, a vlak stíháme s rezervou 15 minut. S blížícím se koncem trasy se vlak postupně zaplňuje - popularita Lagosu je znát. Britští turisté si tu musí připadat jako doma.

Portimao centrum. Barevné tu jsou nejen domy.

Z vlaku vystupujeme v čase, kdy dětičky normálně doma po obědě spí - nákup v supermarketu je doprovázen křikem. Joník naštěstí usíná a spí ještě dlouho po příjezdu do apartmánu. Máme tudíž čas na prohlídku dvou balkónů, odstranění nebezpečných dekorací a vytvoření lůžka ve skříni (nebojte, jen pro plyšová prasátka, Joník má místo vedle na posteli). Z minulého apartmánu už naštěstí víme, jak se zapíná topení. Venku teplo, doma zima.

Jediná místní vlaková linka - pobřežní lokálka.

Kolem páté konečně vyrážíme k moři - dlouhá pláž je skoro na dohled, bohužel nás od ní dělí bažina a vlakové koleje, tak se trochu projdem. Dřevěný chodníček nad pláží ke dobrý pro kočárek, který souboj s pláží drtivě prohrává. Po písku tedy může jen část výpravy.

Není ta pláž nějaká prázdná? Nám to nevadí.

V Lagosu se chodí do města, na pláž a na útesy. První den volíme útesy, přejíždíme do vedlejšího města Luz, konečně kupujeme žlutou (bagrovou) lopatičku, obdivujeme barevnou skálu skoro jak na Islandu a pak už šplháme nahoru na útes. Juli se nese, Joník trvá na "ťap, ťap", takže nahoře máme s Juli půl hodinky na svačinu.

Barevná skála nad městem Luz.

Dál už se jde víceméně po plošině, cesta je široká a když nechcete, blízko ke srázu nad mořem vůbec nemusíte. K moři sestupujeme asi po 3 km v Porto de Mos. Je zrovna čas oběda, vybíráme ze dvou restaurací nad pláží tu bližší a užíváme si jídlo s výhledem na vlny (a za rozumnou cenu). Následně si jdeme užít i vlny samotné, dětičky končí poněkud zmáčené a my jsme neprozřetelně nevzali náhradní oblečení... Juli má mokré dokonce i boty, dobrý způsob, jak si zajistit pokračování cesty u maminky v nosítku.

Svěží jarní zeleň.

Dále míříme až na slavné Ponta da Piedade - je zde maják a krásné vyhlídky na členité skalní útvary vystupující z moře všude kolem nás. Dolů k moři tu vede spousta cestiček, takže krásu přírody můžete obdivovat ze všech úhlů. Samozřejmě i z lodi, vyhlídkovými plavidly plnými turistů se to tu jen hemží - některé loďky jsou i růžové! Nějak se připozdívá, oblečení zmáčené v moři neschne, takže my další vyhlídková místa vynecháváme a spěcháme přes celý Lagos zpět do ubytování. Tam můžu konečně odložit nosítko, dnes bylo nějaké těžké...na večerní procházku podél moře není síla a na koupání ani teplota.

Jak to asi vypadá zezdola?

Další den mě snad poprvé za naší dovolenou přepadá pocit, že potřebuji hlídání dětí. Chci se toulat centrem města, nakupovat suvenýry a procházet po pláži. Dlouho sedět u oběda, pojídat mořské potvory a popíjet vinho verde (vždyť vůbec netuším, jak chutná). Možná bych se mohla i vykoupat...Děti chtějí do zoo.

Plameňáky tu chci vidět v přírodě...ale zoo musí stačit.

Jede se do zoo... ráno tedy vyrážíme dost brzy na to, abychom stihli krátkou procházku probouzejícím se městem (spí snad ještě déle než můj muž o víkendu) a poté půl hodiny busem na venkov do Zoo Lagos. Zoo je to poměrně malá, ale opravdu hezká - díky bujné vegetaci si připadám trochu jako v džungli. Plameňáci v pražské zoo nepatří mezi mé oblíbené druhy, ale tady jsou vážně nádherní. Skoro všechna zvířata vidíme zblízka, přitom výběhy mají docela prostorné. K dobrému zážitku přispívá také nízká zalidněnost - my, pár portugalských rodin a spousta školních skupinek. Těm se raději vyhýbáme, jsou dost hluční... Jen škoda, že jsme nezvládli návštěvu místní, prý výborné, restaurace - děti řekly "jíst, teď" a my se museli podřídit. Nejbližší bistro nás zrovna neoslnilo a navíc mi Joník skoro všechno snědl.

Fotky zeleného domu mě nalákaly do Lagosu.

Zpět v Lagosu konečně nalézám náměstí se zeleným domem, který mě okouzlil na fotkách. Vzpomínám na hezkou pláž, kterou jsme míjeli včera cestou domů, a trochu bláznivý nápad mi říká, že dnes ji stihnem. Zezdola je snad ještě hezčí než svrchu, a ty mušle! Jsou zde k vidění takové zvláštní ploché, které už nikde jinde nepotkáme. Juli je po včerejší překvapivé koupeli dost opatrná, Joník procitá ze sna až na pláži, ale brzy se osmělí a jde se koupat v plavkách. Odcházíme až v době, kdy už je pláž celá ve stínu, z plavek rovnou do svetru.

Pravá rodinná dovolená.

Další pláž (Meia Praia, ta nejbližší) stíháme ještě ráno v rámci loučení s Lagosem, skoro kvůli tomu nemáme čas koupit lístky na vlak. Čeká nás dlouhý přejezd pobřežní linkou do Taviry, naší poslední destinace. Po Lagosu se mi bude stýskat.

Příští rok už to zvládneme bez kočáru, viď, Joníku?

Monchique

Hory s výhledem na oceán

Hory v Algarve? No, spíš kopečky. Ale vzhledem k velikosti mých dětí to momentálně stačí...

Přesun mezi prvním a druhým ubytováním měl být snadný. Trochu jsem ovšem podcenila fakt, že veřejná doprava v Algarve mimo sezónu jezdí spíše zřídka. Nejjednodušší spojení z Ferraguda do Portimaa za řekou (s vyloučením pozemního i lodního taxi) je tedy pěšky. Pak už nás snad sveze bus.

S jedním dítkem v náručí a druhým v kočárku tak rychle překonáváme dlouhý a pro mě poněkud děsivý most přes řeku, která připomíná moře, se kterým se slije jen kousek odtud.

A čápi... z komína od cihelny...jestlipak autorka písně byla v Algarve.

Druhý úkol dnešního dne je podobně obtížný - najít v neděli v poledne v centru Portimaa (což je docela velké, byť turisty trochu opomíjené město) otevřenou restauraci, kde by nám rychle naservírovali oběd. Zachraňuje nás až supermarket Pingo Doce a jeho jídelna. Je to rychlé a až překvapivě chutné. Možná sem zavítáme ještě jednou při zpáteční cestě.

Takový obyčejný kostel. (Portimao)

Čekání na bus do hor nám krátí povedené dětské hřiště přímo na náměstí Praça da República. Znavená Juli pak usíná během půlhodinového přejezdu do Caldas de Monchique, kde se nalézá velký hotel, na který jsme všichni moc zvědaví. Normálně do pětihvězdičkových hotelů nejezdíme, jenže tenhle byl vážně levný...zřejmě jsme se trefili do posledního mimosezónního termínu. Bude se dětem líbit v bazénu? A budou k snídani ústřice? :) Nebudeme litovat, že trčíme v zapadlé lázeňské obci, kde není ani obchod, ani hřiště? A k vrcholkům pohoří Serra de Monchique zbývá zdolat ještě značné převýšení.

Hop. Hop hop.

Nebudu vás napínat: nelitovali jsme. Velký hotel nabízí dětem úplně jiné zážitky než soukromý apartmán: běh dlouhou chodbou, kde se postupně rozsvěcují světla...výtahy...postel o šířce dva metry, kam se pohodlně vejde celá rodinka... Ústřice k snídani nebyly (asi jsme si špatně vyložili nějaký obrázek na booking.com), zato krytý vyhřívaný bazén se nám všem moc líbil. Po tři večery jsme ho měli skoro jen pro sebe, dětičky se vždycky celý den těšily na večer do bazénu (a já potom ráno na snídani).

Pěkná cesta lemovaná korkovými duby.

A teď krátce k výletům - dny jsme i přes svody našeho resortu trávili venku. Začínali jsme vždy stejně: autobusem nahoru do městečka Monchique, ať si ušetříme zbytečné stoupání. V Monchique mají hezké hřiště a sochy nanuků. Vlastně se mi to město celkově moc líbilo (ale to v Algarve skoro všechna). Dětičkám unaveným z trampolín se dobře usíná v nosítku...první den toho využíváme a stoupáme na Picotu (773), druhý nejvýznamnější vrchol hned nad městem. Julinky 15 kg už se pronese, naštěstí se v pravý čas budí a pokračuje sama. Jak Joníček uvidí cestu přes skály, najednou taky chce po nožičkách. Skály = zábava (a stres pro maminku). Na vrcholu potkáváme několik turistů a zavřenou rozhlednu, zřejmě kvůli špatnému stavu. Jsou tu hezké výhledy na kopečky kolem dokola a poněkud větrno, takže oběd musí chvíli počkat.

Copak je s těmi pomeranči špatně? Jsou zralé celý rok...

Následné klesání skalnatou vrcholovou partií je určitě nejnáročnější pasáží z celého dne, přesto ho Joník zdolává pěšky (s vydatnou podporou tatínka, aby neskončil dole pod horou). Dál už je cesta nenáročná, byť pro mládež těšící se do bazénu trochu dlouhá. Jdeme pořád z kopce, kopeme si šiškou, dokud se před námi neobjeví silnice do Caldas de Monchique. Prohlížíme si poloprázdnou lázeňskou osadu i poněkus zpustlý, ale atmosférický park s obrovskými stromy a potůčkem kaskádovitě stékajícím dolů k náměstí.

Naše lázně. Oproti očekávání jsme našli jeden otevřený obchod - suvenýry.

Další den bychom za normálních okolností zdolali nejvyšší Foiu, ale máme s sebou děti...a maminka se nechce fyzicky zničit...takže vybíráme poněkud snazší variantu a děti lákáme na dlouhý dřevěný most přes propast. Mně se taky na obrázcích moc líbí. Naživo ho bohužel nespatřím - do horské vísky jménem Alferce jedou dva autobusy denně, z toho jeden v použitelném čase. Vše pečlivě naplánujeme, nasedneme, rozjedeme se...a v půli trasy vysedáme. Cestu nám přehradilo policejní auto, portugalskému hovoru s řidičem nerozumíme, ale chápeme, že dál se nejede. Asi zavalená silnice, až do večera.

Výhledy kousek nad hotelem.

Místo k propasti tedy míříme hezkou cestou lemovanou korkovými duby zpět do Monchique, kde usedáme v jednom lokálním podniku na denní menu. Jardineira, co to asi může být? Snad v tom nejsou ryby...(alergie). Dopadlo to dobře, všichni papali a ještě jsme od stolu měli krásný výhled na hory. K hotelu volíme cestu pěšky, přes kopec. Trochu mě překvapuje náročnost pasáže z kopce úzkou pěšinkou. Ale Joník je nadšen. Přímo nad hotelem jsou hezké výhledy, které bych jinak vůbec neobjevila. Prostě hory, paráda! (I když jsem v nadmořské výšce 200 m.n.m.).

Anglická snídaně po portugalsku.