Janov

 Horskou část výletu jsme absolvovali a teď nás čeká přesun k moři. Z Bergama do Janova (anglicky Genoa, neplést s Ženevou) je to vzdušnou čarou 150 km, vlakem přes Milán něco přes 3 hodiny, což pro nás znamená hlavní náplň dne. Mně to tedy moc nevadí, jelikož jsem od návratu ze včerejšího výletu prakticky nejedla a spala jen trochu.

Květinová výzdoba v centru města.

Honza balí velmi velmi pomalu, na nádraží vyrážíme na poslední chvíli, takhle si tedy pohodový přesun nepředstavuji. Děti do 4 let mají v Itálii vlaky zdarma bez nároku na sedadlo, což v osobácích podle naší zkušenosti moc nevadí - místa je dost na děti i rozložené kočárky. Přestup v Miláně mě ujišťuje, že jsem udělala dobře, že jsem tohle město nezahrnula na náš itinerář - je tu strašně moc lidí a všichni někam spěchají. Dvě hodiny v dalším vlaku jsou náročné pro všechny, snad jen spolucestující na naše malé neposedy koukají s úsměvem, Itálie je k dětem opravdu přívětivá.

Tady někde bydlíme. Obydlí je podobně chaotické jako město samo - jeden pokoj modrý, druhý růžový.

Janov nás vítá jako velké a hlučné město plné aut a motorek. Moře z vlaku skoro nebylo vidět, zato terén vypadá sympaticky kopcovitě. Nejkratší cesta od nádraží Piazza Principe do nového apartmánu vede rušným tunelem. To se nám nelíbí, a tak ho obcházíme po Via Giuseppe Garibaldi - jakési tepně starého města plné honosných paláců. Všechny rychle míjíme, zvládáme krátké závěrečné stoupání a konečně máme zase vlastní pokoj. Vypadá mnohem lépe než ten minulý. Ač se snažím hned po příchodu odstranit všechny rozbitné věci z dosahu Joníkových ručiček, zapomínám na skleněnou stolní lampu. Takže ani nemáme vybaleno, a už hledáme smeták na střepy. Příště musím být pečlivější.

Parchi di Nervi.

Ani první noc v Janově neprobíhá podle mých představ. Honzíkova nevolnost se přesouvá na Joníka, ten se následně přesouvá k nám do postele, hned ráno musíme prát...Zatím tři z pěti nocí bylo někomu špatně, snad se tohle skóre nebude ještě zhoršovat. Ještě že v plánu je další odpočinkový den - seznámení s mořem. 

Pro milovníky promenád rozhodně doporučeno.

Ač je centrum Janova - přesněji oblast Le Strade Nuove lemovaná reprezentativními paláci Palazzi dei Rolli - zapsaná na seznamu Unesco, město samotné je turisty (mířícími do Říma, Florencie či Benátek) stále trochu opomíjené. Když jdete po hlavní třídě Via Guiseppe Garibaldi, nemůžete si nevšimnout řady uzounkých uliček - pro Janov charakteristických carruggi. Míří dolů do přístavu a moc se jimi nedoporučuje chodit v noci. K mému velkému překvapení tu na vyzývavé slečny v minisukních narazíte i za bílého dne, ani se nemusíte snažit. 

Na koupání to zatím nevypadá.

Rady pro turisty s dětmi zní jasně: místo do paláců máme zamířit do akvária. Já chci kromě toho dětičkám konečně ukázat moře - v okrajové části města Nervi má být pěkná pobřežní promenáda. Po líném ránu vystupujeme z vlaku až chvíli před polednem. Je po dešti, příjemně vlhko a trochu studeno. Program začínáme k radosti malých cestovatelů na obrovském dětském hřišti ve velkém místním parku. Hřiště je ještě trochu mokré a tudíž opuštěné, užívá si ho Juli i Joník na dietě. Po chvíli ale vítězí hlad, na restauraci se stále ještě necítíme, a tak nás zásobuje opět lokální pekárna. Se studenou porcí pizzy se přesouváme na lavičku na promenádě. Krásně tu šplouchají vlny, ale Joníka to bohužel neuspává, musíme zapojit ještě chůzi s kočárkem...až pak nastává chvíle klidu na oběd. Julince se asi moře líbí, mně ještě víc, takhle blízko jsem nebyla pěkně dlouho, připadám si...jako na dovolené.:)

Ani loďky se zatím nekoupou.

Pomalým tempem míříme na konec promenády, tam je maličká pláž, loďky a přístup až k moři. Juli si jde sáhnout. Honzík zase obdivuje různobarevné kytičky, kterým se zde evidentně daří (taky zkouší Juli přemluvit, ať si sáhne na kaktus, ale neúspěšně). Vysvitá sluníčko, konečně sundaváme teplý softshell a čekáme, jestli s nárůstem teploty nepřijde i chuť na zmrzlinu. Cestou zpět po promenádě zjišťuji, že na slunci je až nepříjemně horko. To nevím, co budeme dělat v dalších dnech, má být přes 20 (já ani Honza nemáme rádi teplo, klasická plážová dovolená nás vůbec neláká).

Moje první zmrzlina (melounová). Čekala skoro tři roky...

Procházkou podél moře dojdeme do malebného přístavu. Malé loďky, barevné domečky, kavárny s výhledem na moře - pohoda. Takhle nějak si představuji Cinque Terre o pár dní později. Má chuť k jídlu ještě není zpět, takže první italskou zmrzlinu ochutnávají jen Honza a Juli. Joník taky vypadá hodně přešle, ani spánek nepomáhá, trochu mi to kazí dojem z jinak moc hezkého dne. Suché pečivo papat nechce, zbývají banány a ovocné kapsičky. Ty jediné spolehivě fungují během celé dovolené, měli jsme jich vzít z domova dvakrát tolik. (V Itálii jdou koupit taky, zvlášť ve větších supermarketech. V malém Carrefouru jsem je hledala asi 10 minut, na výběr byly pouze 2 druhy.)

Fontána pro maminku. Dětičky spí.

Promenáda končí, my ještě obdivujeme vzrostlé pomerančovníky a míříme na nádraží Quinto al Mare, odkud je to na stanici Brignole v centru města jen 10 minut. Kdybychom byli v kondici, prošli bychom to podél pobřeží pěšky. V centru chci ještě vidět fontánu na náměstí Piazza de Ferrari. Juli by radši na hřiště...tentokrát se střet zájmů vyřeší tím, že děvče usne. Bohužel Joník už není spokojen ani v kočáru, ani v nosítku, takže bloumání historickým centrem rychle končíme a jdeme zpět do apartmánu.

Z terasy Castelleto. Zbožňuji takové mraky.

Po krátké pauze nasazujeme nosítka, abychom si mohli vyšlápnout spoustu schodů na vyhlídkovou terasu Castelleto. Jezdí tam i výtah - pro nadšence do neobvyklých přepravních prostředků Janov určitě doporučuji, v rámci MHD tu jezdí celkem 12 (jinde čtu 14) výtahů, 2 lanovky a jedna historická železnice k tomu. My je všechny ignorujeme a místo toho kopce zdoláváme pěšky. Výhledy jsou pak ještě hezčí.

Hurá, jdeme za rybkami.

Další den nás čeká akvárium, Julinka se na něj těší už půl roku, já trochu taky. Bohužel musím říct, že nakonec šlo o jeden z nejhorších italských zážitků. Kdo čeká klidné rozjímání mezi velkými nádržemi plnými pestrobarevných rybek, měl by si přivstat a být v akváriu na osmou. Ale to mají ještě zavřeno. My přišli na jedenáctou společně s velkými skupinami dětí. Ty se pak vždycky seskupily u jednoho akvária tak, že my vůbec neviděli dovnitř. To ale nebyl hlavní problém. U první nádrže obě dítka jásaly. Joníkovi nadšení vydrželo tak pět minut, pak začal křičet a křičel, dokud neusnul. Juli zase byla nadšená až příliš, takže zběsile běhala akváriem bez ohledu na množství dalších lidí...A když se Joník po hodině vzbudil, zase se dal do křiku. Opravdu nevím, proč se mu u mořských tvorů nelíbilo. Jinak bych myslela, že velké nádrže se žraloky či delfíny musí zapůsobit na každého.

Palma je můj oblíbený strom. Není to strom?

Po východu z akvária se Joník kupodivu trochu zklidňuje (tedy než zahlédne hřiště, kam chce on a ne my, jelikož je na přímém slunci a navíc plné dětí). Zbytek času v Janově trávíme v přístavní oblasti - kromě akvária se tu nachází mnohé další pozoruhodnosti: pirátská loď, skleněná koule Biosféra s pralesem vevnitř, panoramatický výtah Bigo, námořní muzeum s ponorkou... nám stačí chůze mezi palmami a pozorování velkých plavidel. A pak už vzhůru na nedaleké hlavní nádraží na rychlík do Levanta.

Zabloudily jsme do kostela. Nevím, do jakého.

Bergamo

Centrum dolní části města - Porta Nuova. Vzadu na kopci je Citta Alta.

 Kdyby přímo do Bergama nelétalo letadlo, asi o něm jako o destinaci vůbec uvažovat nebudu. K moři ještě daleko, alpští velikáni se také netyčí zrovna za hummy...ale copak my potřebujeme velehory? K radosti z pobytu v horách mi bohatě stačí kopečky, co jsou hned za městem. K pobřeží jsou to tři hodiny vlakem a když se začnu zajímat o město samotné, zjišťuji, že mnozí ho velmi vychvalují.

Pohled z Canto Basso (901 m) na ještě zasněžené vrcholky Alp. Nejbližší dvoutisícovky jsou cca 30 km daleko.

První celý den ale netrávíme prohlídkou historického horního města, jak by učinil normální turista. Místo toho nasedáme na místní bus a míříme do okrajové části města jménem Sorisole. Odtud je to nejblíž na klasický cíl bergamských chodců - horu Canto Alto (1146m). Nejkratší cesta na vrchol má zhruba 4 km - ovšem překonává převýšení téměř 750 metrů. Vůbec nevím, jestli něco takového s dítětem v nosítku zvládám. Trénovali jsme jenom doma na Řípu.

Oběd na Canto Basso. Jeden sendvič pro každého. Je to spravedlivé?

Pěšina je trochu kamenitá. Juli: "Mami, opatrně. Mami, drž se."

K výstupu nakonec volíme o něco delší cestu přes Canto Basso. Říkám Honzovi, že když zjistíme, že to nejde, prostě to otočíme. Cesta není technicky náročná, ale stoupá dost zprudka a já pochybuji, že vylezu až nahoru. Copak s těmi výstupy do kopců nemůžu ještě pár let počkat? Podvědomě cítím, že bych přece jenom byla dost zklamaná, kdybych to vzdala. Na travnaté planině Canto Basso dáváme skromný oběd, děti se můžou aspoň chvilku proběhnout...to ale neznamená, že my si odpočinem, jelikož Joník se musí bedlivě hlídat. Bohužel neposedí ani u jídla (déle než dvě minuty).

Canto Alto (1146 m). Výhled kolem dokola si nemůžu moc užít, jelikož by se mi Joník vykoupal ve vrcholové kaluži.

Značených cest je tu na výběr opravdu hodně. A turistů v pátek málo.

Ale výhledy na zasněžené vrcholky hor v dálce jsou úchvatné a já tuším, že nakonec dnes Canto Alto dobudeme. Na vrcholu je nevelká louže, Joník by se v ní nejraději vykoupal, ale to nemůžeme dopustit...horko těžko fotíme přijatelné vrcholové foto a jdeme dál. Cesta dolů je kratší a v mnohém obtížnější. Podklad je po včerejším vydatném dešti vlhký, kde jen to jde, přidržuji se kamenů či stromků a ujišťuji Julinku (ta se chce pořád nosit u mě - kilo a půl zátěže navíc), že jdu opatrně, aby mě z hory také nemusel odvážet vrtulník podobný tomu, co vidíme prolétat kolem. Naštěstí vše dobře dopadá a kolem čtvrté hodiny už dětičky vysazujeme na liduprázdném dětském hřišti poblíž kostela. Ty ale mají energie...

Tohle počasí v horách miluju. Je to dřina, ale stojí to za to.

Domů jedeme zase autobusem. Jenže po pár minutách jízdy Honzík bledne a prohlašuje, že asi bude muset vystoupit. Vypadá, že omdlí, já celá vyděšená držím obě děti a souhlasím. Nakonec dojedeme až zpátky do centra, zkouším variantu Juli v nosítku + Joník v náručí, ale moc to nejde. Copak to děvče opravdu nechápe, že maminka potřebuje pomoct, a že těch pár minut domů by opravdu měla zvládnout pěšky? Honza na vzduchu lehce ožívá a nakonec bere Joníka. V apartmánu ale zase vypadá značně povadle. Ach jo. Děsím se, že se budu muset starat o mrňata a nemocného muže k tomu. To snad abych začala hledat nové letenky domů. A přitom to dnes byl takový parádní den.

Chiesa. (Kostel v Sorisole)

Noc jsme nějak přečkali, v koupelně se pořád rozsvěcelo, ale dětičky narozdíl od Honzy spaly klidně, a ráno vše vypadá o něco lépe. Honza sice nejí, ale tvrdí, že odpočinkový den ve městě zvládne. A tak vyrážíme na klasický poznávací okruh: pěší zónou od Piazza Pontida (poblíž bydlíme, docela strategické místo), přes dopravní uzel Porta Nuova k dolní stanici lanovky do horního města - Cita Alta. U funivie je fronta, vypadá to, že Bergamo není tolik stranou zájmu turistů, jak jsem si původně myslela.

Via Venti Settembre. Itálie je krásně barevná.

Lanovka (pozemní, jako na Petřín) má předem danou kapacitu, naše dva složené kočárky zabírají dost místa, poněkud se mačkáme. Dětičkám se to líbí víc než výtah. V horním městě nás čeká klasická spleť malých dlážděných uliček, obchůdků a restaurací. Ač je Bergamo popisováno jako "kočárko-friendly", tady nahoře to moc neplatí. Dlažba z kulatých obázků vypadá hezky, ale pro kočár s malými kolečky je nesjízdná.

Lanovka pro 50 lidí. Vzhledem k délce fronty je možné, že pěšky tam budete rychleji. Ale děti mají zážitek.

Za chvíli staneme na hlavním náměstí Piazza Vecchia. Zde bych se chěla zastavit a chvíli se kochat, moc se mi tu líbí. Ale to v naší sestavě nejde. Joník chvíli poslouchá pouličního hudebníka, s Juli nahlížíme do bohatě zdobeného kostela, a pak už spěcháme dál. S Honzíkovou dietou dnes restaurace nepřipadá v úvahu, naštěstí mají v Itálii spoustu focaccerií, kde vám rádi kousek obložené placky ustříhnou s sebou. Usedáme na menším náměstíčku, vedle na lavičce vybalují svačinu z batohu další Češi. Dítka párkrát kousnou do pečiva, zvlášť Joník vypadá značně nezaujat, a radši běží prozkoumávat lesklý umělecký objekt opodál.

Kašna a pouliční hudebník. Něco pro každého.

Piazza Vecchia s věží Campanone. Vyhlídka přístupná, námi nevyzkoušená.

Díky domácí přípravě vím, že na kraji horního města se ukrývá jedno dětské hřiště. Kupodivu docela prázdné. Po malém rozptýlení míříme k další lanovce - tohle město má ještě bonusové patro. V něm se nalézá malá zřícenina hradu San Vigilio. Na ní jsou nejlepší výhledy kolem dokola - ty jsou opravdu parádní. Tak parádní, že dětičkám brání usnout...Spánek přichází až po sjezdu lanovkou zpět o patro níž. Procházka po hradbách je pro tento účel jako dělaná. Konečně chvíle klidu. Pomalu se vracíme do apartmánu, cestou objevujeme další pěkné hřiště s černou labutí a želvami, sem je musíme vzít v bdělém stavu. Večeříme klasicky těstoviny, Honza zatím pouze suché, dětičky se slaninkou a bez rajčat (zelenina se nepapá ani v Itálii, ach ach...).

Pohled z hradeb, jaké obepínají celé horní město. Autům vstup povolen jen omezeně. Ale kdo by dobrovolně chtěl řídit v těch úzkých uličkách? Tolik malých aut se u nás nevidí.

Výhled z hradu San Vigilio.

Město opouštíme branou Porta San Giacomo.

Třetí den v Bergamu bych ráda opět strávila v horách, ale vzhledem k Honzovu stavu zvažuji i variantu "klášter a zoo". Ale touha po horách je silná - i u Honzíka. Ráno tedy vyrážíme už o půl deváté a kombinací autobus - tramvaj - pěšky - lanovka se přemisťujeme o 15 km dál a 500 m výš do horské vesnice Selvino. (Lanovka Albino-Selvino není v turistických zdrojích vůbec propagována, používají ji hlavně místní, pozor na jízdní řád - my spěchali na jízdu v 10:14, pak je dvě hodiny pauza.)

Odpočinek po prudkém stoupání k Monte Cornagera. Předbíhá nás tu jeden pán - z batohu vyndá pytel substrátu, sadu květin a utíká dál.

Téměř bez práce se tedy ocitáme v 950 metrech nad mořem. To vypadá nadějně, můžeme vylézt na kopeček o trochu vyšší než první den. Z několika kandidátů jsem vybrala Monte Poieto (1360 m), s velkou horskou chatou a ohradou se zvířátky - aby z toho dětičky taky něco měly. Cestou zastavujeme v místním obchůdku, koupě tří jablek se ukazuje být náročnější, než bych čekala - v obchodě se nachází jen jedna babička, která se mi italsky pokouší něco vysvětlit, já váhám mezi češtinou a angličtinou, ale asi je to úplně jedno. Po chvíli přichází nejspíš syn, který nám jablíčka prodá.

Monte Cornagera (1311 m).

Bucco della Carolina. Nebo možná nějaká menší průrva, kterou jsme ani jít neměli.

Tohle už bude Carolina, průchod je značen.

Nejvyšší bod výletu (1360 m).

Lanovka Aviatico - Poieto. Stojí.

Cestou na Poieto můžete zdolat ještě menší vrchol Monte Cornagera. Ten je hodně skalnatý a cesta na něj je, podle místních ukazatelů, pouze pro experty. Honza se bohužel cítí jako expert i s dítkem na břiše. Hmm, asi bych se tak měla cítit taky... Vrchol to byl tedy moc pěkný. Z internetu mám nastudováno, že cesta mezi dvěma horami vede volitelně přes skalní průrvu Bucco della Carolina. Já bych se jí radši vyhnula, Honzík ji hledá. No, vzhledem k množství malých cestiček a nejasnému značení na ni nakonec narazíme spíše náhodou a v momentě, kdy se mi rozhodně nechce se vracet a průrvu obcházet. Takže batohy dolů, dětičky odvázat, skok z metrové výšky, podat dětičky...průchod nejužším místem byl zajímavý. Juli se ve skalách bojí, Joník po chvilce začíná jásat.

Monte Poieto je vhodná pro děti. Tedy pokud s sebou máte dost oblečení.

Monte Poieto je oproti skalnaté Cornageře takový travnatý palouček. Je tu velká chata (asi zavřená), kabinová lanovka (asi stojící, nebo možná ne - jak by se sem jinak dostalo tolik turistů?), dětské hřiště a pár jelínků ve výběhu. A taky ukrutná zima, dojídáme studené sendviče a hned se vydáváme na cestu dolů. Jde se lesíkem podobným těm našim. Jen to klesání je nějaké prudké a klouzavé, vůbec mi nevadí, když se napojíme na asfaltovou cestu.

Bonus v ohrádce.

Lanovka zpátky dolů jezdí kupodivu každé půl hodiny. V kabině s námi jede už jenom jeden školák, užíváme si výhledů, dětičky nikoho neruší, paráda. Dole v Albinu hasím žízeň vodou z pítka,  dětičkám na chvilkou dopřejeme další hřiště a utíkáme zase na tramvaj. Únava z túry neopadá, naopak po výstupu je mi nějak hůř. Že by ta voda nebyla pitná? Honzíkovy problémy taky započaly vodou z pítka...nebo je to náhoda? Zkouším se vyléčil studenou Coca Colou, jdu ještě s dětmi na hřiště se želvami, ale pořád to není ono. Těstoviny k večeři už vaří Honza, já je nechci jíst ani suché. Role se obrací...Honzík ukládá dětičky a já se pokouším spát. Příznaky jsou natolik podobné, že to vypadá, že spíš než voda bude zdrojem mých problémů nákaza od Honzy. To je tedy dovolená.

Co se Joník naučil říkat v Itálii? Bam. Časem jsme pochopili, že chybí bim.

Monte Purito nad Selvinem vypadá taky lákavě. Ale není čas ani síly.

(Téměř) soukromá jízda. Snad nemají kam vypadnout.

10 dní...v Itálii s dětmi

 V září loňského roku jsme se s rodinkou vrátili z vydařeného týdenního pobytu v Krušných horách. Joník tam vyrazil jako čerstvě sedící mimi, nevadilo mu trávit celé dny na výletech venku v kočárku, Juli sice moc nechodila, ale jinak vypadala, že si to užívá...a já plna optimismu začala plánovat na další rok první velkou zahraniční dovolenou. Požadavky byly jasné: moře, hory, kočárkový terén a krátký let. Chvíli jsem vybírala mezi březnem v Barceloně nebo Neapoli, ale nakonec se rozhodla být trpělivá (naposledy jsem letěla v dubnu 19!) a zakoupila letenky na květen do destinace, na kterou jsem pomýšlela už dlouho. Poletíme do Bergama, hurá! A potom hezky vlakem k moři a před letem zpátky si ještě stihneme vyfotit šikmou věž. Takový byl prvotní plán.

Počáteční nadšení se postupem času měnilo v čím dál tím větší obavy, jak se Joník z klidného sedícího miminka měnil v divoké zkoumavé lezoucí batole. Dva měsíce před odletem se z něj dokonce stal malý chodec. Do Itálie jsme tak odlétali ve složení dva unavení rodiče + skoro tříletá holčička ochotná chodit, jen když se jí zachce (mnohem častěji převažuje nálada "nechcu ťapat") + o polovinu mladší chlapec zběsile pobíhající, kam ho zrovna napadne. No, horší než doma to s nimi přece nebude, ne?

Let bez turbulencí != klidný let.

Pražské letiště má bezva hrací koutek. V letadle už to s možností zabavení dvou ospalých dětí tak skvělé není. Juli cumlá lízátko a Joník to prostě nějak přetrpí. Hodina dvacet utíká asi tak dvakrát pomaleji, než kdybych letěla sama. Následuje nekonečné čekání v letadle na letištní ploše v Bergamu,  někam se jim zatoulal autobus. Když se po výstupu rychle chopíme našich zavazadel, raduji se, že to nejtěžší máme pro dnešek za námi.

Juli usíná cestou z letiště, Joník odolává, ten autobus je tak zajímavý...Vystupujeme v dolním městě (Cita Bassa) a pěšky pokračujeme posledních pár set metrů do ubytování. Apartmán ve starém činžáku je prostorný, ale trochu omšelý. Temný a studený (venku je méně než 20 stupňů a vevnitř to bude podobné). Ve sprše teče voda jen seshora a navíc je o dost studenější, než by mi bylo příjemné. Cestovatelské nadšení se zatím nedostavuje, nejradši bych šla rovnou spát. A to jsem si myslela, že odpoledne stihneme malou prohlídku města...hmm, sotva zvládnu malou prohlídku místního supermarketu Conad. Joník se v něm hlasitě dožaduje jídla, bohužel český rohlík nemají a italská houska ho moc neuspokojuje. Dětičky jsou tak unavené, že bleskurychle usínaji i v cizí postýlce. Nám s Honzou to netrvá o moc déle. Ještě že další den mám naplánovaný už z domova.

Čím méně spánku přes den, tím více křiku? No, úplně pohodová dovolená to nebyla.

Tak trochu konfitované kuře

Vrátili jsme se z naší první dovolené ve třech, já ještě ten večer usmažila z dovolenkového balíčku langoše (to měl být program pro případ deště, ke kterému naštěstí nedošlo) a pak přemýšlela nad nějakým jednoduchým jídlem na následující den.

Když jsem nadhodila "kuře", Honzík neprotestoval tak moc jako obvykle, a tak bylo jasno. Pro kuřecí inspiraci chodím v poslední době ráda k Alison Roman, tentokrát vyhrálo zdánlivě prosté kuře pomalu pečené ve spoustě olivového oleje. K tomu malé brambůrky a jarní cibulky taktéž pečené v olivové lázni - dvě hodiny v troubě a velká dobrota byla na světě. Jen trochu mě tedy mrzelo, že ačkoli tohle kuřátko mělo jednu z nejlepších kůžiček, co jsem kdy jedla, Honzík stále jejím svodům odolává. Ale vy si kůžičku rozhodně dopřejte!

Na 4 porce:

4 celá kuřecí stehna, 1 palice česneku, 360 ml olivového oleje, 4 větvičky rozmarýnu, 800 g malých brambor, svazek jarní cibulky, sůl, pepř

A k podávání volitelně: zakysaná smetana, pažitka

Kuře vydatně osolte a opepřete. Takto připravené je dejte do velké zapékací mísy nebo pekáče, přidejte omyté brambory, napůl rozkrojenou palici česneku, jarní cibulky a rozmarýn. Vše vydatně zalijte olivovým olejem a dejte péct do trouby předehřáté na 160 stupňů. Pečte bez obav hodinu a půl až dvě hodiny, kuřátko bude krásně měkké a brambůrky snad taky.

Nechte chvilku odpočinout, pak rozehřejte v pánvi dvě lžíce oleje z pekáčku a upečená stehna opečte do křupava, trvá to asi pět minut. Kdybyste se hodně chtěli rozmazlovat, můžete si opéct i brambůrky. 

Servírujte stehýnko, cibulku a brambor, doplněné třeba kopečkem zakysané a posypané pažitkou. 

Vepřové na houbách

Na to, že tento blog píše dcera mykologa, se tu houbové recepty vyskytují dost sporadicky. Možná to bude tím, že houby raději v lese hledám, než sbírám, a také než konzumuji. Když už se mají objevit na mém talíři, preferuji žampiony...nebo smrže...nebo lišky...nebo sušené hříbky. Vlastně těch možností není tak málo. :) V tomhle případě jsem se rozhodla, že je načase zatočit s vydatnými zásobami sušených hub v mé spíži (=šuplíku). Recept na maso na houbách ze zajímavé kuchařky Upgrade od vítězky Masterchefa Kristiny Němčkové se na to zdál jako stvořený. Nakonec mě jen překvapilo, že chuť hub v jídle nebyla nijak výrazná - mohla jsem jich tam dát dvakrát tolik. Ale jinak jsem si oba pochutnali, já i Honzík.

Na 4 vydatné porce:

Maso: 600 vepřové pečeně, 1 l zeleninového (nebo hovězího) vývaru, 1 lžíce plnotučné hořčice, 2 lžičky kmínu, 1 lžička pepře, 2 stroužky česneku, 1 lžíce sádla, 50 ml rostlinného oleje, 50 g hladké mouky, hrst zelené petrželky

Omáčka: 1 cibule, 5 lžic sušených hříbků, 40 g másla, 1 lžička kmínu

Volitelně příloha: 300 g tarhoni, 1 lžíce oleje, 500 ml zeleninového vývaru, půl lžičky soli

Houby namočte do 200 ml vody a pak se vrhněte na maso: na marinádu smíchejte olej, prolisovaný česnek, hořčici, kmín, pepř a sůl. Maso nakrájejte na plátky, lehce naklepejte a naložte do připravené směsi. Nechte marinovat aspoň dvě hodinky. 

Poté každý plátek zlehka obalte v mouce a zprudka opečte na pánvi s rozehřátým sádlem. Opečené maso zalijte vývarem, aby bylo ponořené, a pod pokličkou nechte 30 minut dusit do změknutí. 

Mezitím se věnujte houbám: slijte je a nálev uschovejte. Cibulku nakrájejte na kostičky a opečte na pánvi s rozehřátým máslem, aby trochu změkla. Přidejte drcený kmín, krátce osmahněte a přidejte i slité houby. Lehce osolte, přilijte 100 ml houbového nálevu, trochu soli a opět duste doměkka, cca 30 minut. 

Pokud chcete jídlo podávat s tradiční slovenskou přílohou (doporučuji!) , na oleji nejdřív 10 minut restujte tarhoňu, zalijte vývarem a vařte 20 minut. Alternativně si k jídlu uvařte obyčejné těstoviny nebo rýži. 

Nakonec můžete hotové plátky masa zalít připravenou omáčkou. 

Každému strávníkovi dopřejte plátek masa, štědrou dávku hříbků a přiměřeně tarhoni. Zdobte něčím zeleným, ideálně petrželkou. 

 

Klasický karamelový větrník

Když jdu s Honzíkem do cukrárny na zákusek, je docela vysoká pravděpodobnost, že si objednáme aspoň jeden větrník. Ještě vyšší je ta pravděpodobnost v případě, že jdeme k Drakovi v Kralupech.  (Když tam byl Honza na prvním průzkumu, prý prakticky nic jiného než různé druhy větrníků v nabídce neměli.) A tak si už dlouho říkám, že bych měla větrník zkusit i doma. Pro začátek klasický, s vanilkovým krémem a karamelovou šlehačkou. Chtělo by to i nějakou polevu nahoru. Na experimenty dojde třeba příště...odhadem tak za deset let, až usoudím, že je na čase zase péct větrníky.

K realizaci mě nakonec motivoval recept v Gurmetu od cukrářky Edity Paulusové. Její jméno jsem sice slyšela poprvé, ale recept na minivětrníčky vypadal moc sympaticky. Vrhla jsem se potom na porovnávání s dalšími recepty (odlišností v náplních a polevě jsem našla až překvapivě mnoho), ale nakonec jsem zůstala u původního receptu z časopisu, od kterého jsem si dovolila jen minimální odchylky. A dopadlo to moc dobře - jediný problém byl, že 25 menších větrníků pro dva strávníky je opravdu mnoho. Příště už na ně snad budeme aspoň tři. :)

Na 25 větrníků o průměru cca 5 cm - menší než v cukrárně, větší než mini.

Těsto: 160 g hladké mouky, 90 ml rostlinného oleje, 4 malá vejce, 200 ml vody, špetka soli

Karamelová šlehačka: 50 g cukru krupice, 400 ml smetany ke šlehání (použila jsem klasickou 33%)

Vanilkový krém: 1 sáček vanilkového pudingu (40 g), 300 ml mléka, 60 g cukru krupice, 250 g mascarpone, 1 lžička vanilkového extraktu (nebo polovina vanilkového lusku)

Poleva: 1 lžíce rumu, 100 g cukru moučka, 1 lžíce karamelové šlehačky

Den předem si připravte karamelovou šlehačku. Cukr nasypte do pánve a na středním plameni nechte rozpustit na karamel, mělo by to jít bez míchání, jen hlídejte, ať nezískáte karamel spálený... Zároveň si ohřejte smetanu. Tu poté pozvolna a za stálého míchání přilévejte ke karamelu. Pár minut povařte a poté nechte vychladnout a odležet 24 hodin v lednici.

Těsto je klasické odpalované: do hrnce nalijte vodu a olej, přidejte špetku soli a přiveďte k varu. Poté přisypte ještě mouku a míchejte - odpalujte - dokud dno a stěny hrnce nepokryje slabý bílý povlak a těsto nevytvoří homogenní kouli.  Takhle připravené těsto přesuňte do mísy, nechte vychladnout a poté po jednom přidávejte vejce - vždy úplně vmíchejte jedno, než přijde na řadu další. Hotové těsto dejte do cukrářského sáčku s řezanou špičkou. Plech vyložte pečicím papírem a z připraveného těsta na něj stříkejte kolečka požadované velikosti.

Pečte v troubě rozehřáté na 200 stupňů - horní a dolní ohřev - nejdřív 15 minut, pak krátce pootevřete troubu, aby odešla pára, a dopékejte 15 minut dozlatova. Řídila jsem se doporučením, že lepší je péct o trochu déle, než větrníky nedopéct.

Na krém začněte přípravou hustého vanilkového pudingu. Ten nechte zchladnout (na povrch je třeba přitisknout fólii, aby se nevytvořil škraloup), poté přidejte vanilkový extrakt a mascarpone a dobře promíchejte do hladkého krému. Dejte do lednice trochu zatuhnout.

Jakmile je vše vychlazené, hurá! můžete sestavovat. Korpus na větrník vždy rozkrojte pilkovým nožem, vrchní část lehce potřete polevou smíchanou z moučkového cukru, rumu (ten přidávejte či ubírejte podle vašich preferencí, jednu lžíci zvládnul i můj velký abstinent) a nevyšlehané karamelové šlehačky.

Poté už můžete šlehačku vyšlehat hezky dotuha. Do cukrářského sáčku s řezanou špičkou dejte připravený vanilkový krém a trochu ho nastříkejte na spodní část každého větrníku. Stejný postup opakujte i s karamelovou šlehačkou. Přiklopte vrchní částí korpusu a podávejte. Pokud máte pocit, že tolik větrníků nikdy nemůžete sníst, nebojte - nejlepší budou čerstvé, ale nám chutnaly i pár dní po výrobě.

 

Dutch baby se žampiony

 Pokud patříte mezi pravidelné čtenáře mého blogu, název Dutch baby vám jistě nemusím vysvětlovat. Ale protože tuším, že čtenářů moc není, natož pravidelných, raději zmíním, že to je naprosto geniální palačinka z trouby. V rozměru mé pánve (24 cm, litinová s jelenem) ideální pro dvě osoby. Na Řepě už před pár lety byla představena jedna sladká - snídaňová - varianta, dnes tu máme pro změnu jednu slanou - obědovou. Asi vám nemusím říkat, že žampiony nejsou jedinou možností. Co třeba taková pečená cherry rajčátka, uzený losos, nebo snad i řepa s kečupem? :)

Na 24 cm velkou megapalačinku:

4 velká vejce, 120 ml mléka, 65 g mouky, 25 g parmazánu, 45 g másla, 1 lžička nasekané pažitky

Žampiony: 250 g žampionů, 1 menší cibule, 45 ml smetany, půl lžičky soli, půl lžičky pepře, 1 lžička bílého vinného octa - nebo lépe lžíce bílého vína

Začneme přípravou houbové směsi. Cibuli nakrájejte na drobné kostičky, žampiony na o něco větší drobné kostičky. V litinové pánvi velikosti vaší budoucí palačinky rozehřejte 2 lžíce másla, přidejte cibulku a pár minut opékejte. Následně přihoďte žampiony, osolte, opepřete a dále opékejte, dokud se žampiony nezbaví vody a výrazně neklesnou na objemu. Přilijte ještě kapku octa či vína a nechte minutku odpařit. Nakonec do pánve vlijte i smetanu, ještě minutu zahřívejte a pak odstavte. Hotovou směs přemístěte do jiné nádoby.

Použitou pánev jen lehce otřete, pak do ní dejte zbylé máslo a nechte ho rozpustit. Troubu předehřejte na 210 stupňů. V další misce prošlehejte vejce se solí a pepřem. Přidejte mouku, rozmíchejte a následně přilijte ještě mléko. Do pánve s máslem nalijte palačinkové těsto a dejte ji do trouby zhruba na 15 minut. Vypněte televizi a místo toho bedlivě sledujte, co se děje v troubě - palačinka se bude impozantně nafukovat.

Až bude hezky zlatá a bude se zdát, že chce utéct z pánve, troubu vypněte. Horkou palačinku posypte parmazánem a rozprostřete na ni připravené žampiony. Nakonec vše ozdobte něčím zeleným, třeba pažitkou. Jezte teplé a vše to sdílejte s nějakou milou osobou (ideálně takovou, která nemá averzi k houbám).