10 dní...v Itálii s dětmi

 V září loňského roku jsme se s rodinkou vrátili z vydařeného týdenního pobytu v Krušných horách. Joník tam vyrazil jako čerstvě sedící mimi, nevadilo mu trávit celé dny na výletech venku v kočárku, Juli sice moc nechodila, ale jinak vypadala, že si to užívá...a já plna optimismu začala plánovat na další rok první velkou zahraniční dovolenou. Požadavky byly jasné: moře, hory, kočárkový terén a krátký let. Chvíli jsem vybírala mezi březnem v Barceloně nebo Neapoli, ale nakonec se rozhodla být trpělivá (naposledy jsem letěla v dubnu 19!) a zakoupila letenky na květen do destinace, na kterou jsem pomýšlela už dlouho. Poletíme do Bergama, hurá! A potom hezky vlakem k moři a před letem zpátky si ještě stihneme vyfotit šikmou věž. Takový byl prvotní plán.

Počáteční nadšení se postupem času měnilo v čím dál tím větší obavy, jak se Joník z klidného sedícího miminka měnil v divoké zkoumavé lezoucí batole. Dva měsíce před odletem se z něj dokonce stal malý chodec. Do Itálie jsme tak odlétali ve složení dva unavení rodiče + skoro tříletá holčička ochotná chodit, jen když se jí zachce (mnohem častěji převažuje nálada "nechcu ťapat") + o polovinu mladší chlapec zběsile pobíhající, kam ho zrovna napadne. No, horší než doma to s nimi přece nebude, ne?

Let bez turbulencí != klidný let.

Pražské letiště má bezva hrací koutek. V letadle už to s možností zabavení dvou ospalých dětí tak skvělé není. Juli cumlá lízátko a Joník to prostě nějak přetrpí. Hodina dvacet utíká asi tak dvakrát pomaleji, než kdybych letěla sama. Následuje nekonečné čekání v letadle na letištní ploše v Bergamu,  někam se jim zatoulal autobus. Když se po výstupu rychle chopíme našich zavazadel, raduji se, že to nejtěžší máme pro dnešek za námi.

Juli usíná cestou z letiště, Joník odolává, ten autobus je tak zajímavý...Vystupujeme v dolním městě (Cita Bassa) a pěšky pokračujeme posledních pár set metrů do ubytování. Apartmán ve starém činžáku je prostorný, ale trochu omšelý. Temný a studený (venku je méně než 20 stupňů a vevnitř to bude podobné). Ve sprše teče voda jen seshora a navíc je o dost studenější, než by mi bylo příjemné. Cestovatelské nadšení se zatím nedostavuje, nejradši bych šla rovnou spát. A to jsem si myslela, že odpoledne stihneme malou prohlídku města...hmm, sotva zvládnu malou prohlídku místního supermarketu Conad. Joník se v něm hlasitě dožaduje jídla, bohužel český rohlík nemají a italská houska ho moc neuspokojuje. Dětičky jsou tak unavené, že bleskurychle usínaji i v cizí postýlce. Nám s Honzou to netrvá o moc déle. Ještě že další den mám naplánovaný už z domova.

Čím méně spánku přes den, tím více křiku? No, úplně pohodová dovolená to nebyla.