Bergamo

Centrum dolní části města - Porta Nuova. Vzadu na kopci je Citta Alta.

 Kdyby přímo do Bergama nelétalo letadlo, asi o něm jako o destinaci vůbec uvažovat nebudu. K moři ještě daleko, alpští velikáni se také netyčí zrovna za hummy...ale copak my potřebujeme velehory? K radosti z pobytu v horách mi bohatě stačí kopečky, co jsou hned za městem. K pobřeží jsou to tři hodiny vlakem a když se začnu zajímat o město samotné, zjišťuji, že mnozí ho velmi vychvalují.

Pohled z Canto Basso (901 m) na ještě zasněžené vrcholky Alp. Nejbližší dvoutisícovky jsou cca 30 km daleko.

První celý den ale netrávíme prohlídkou historického horního města, jak by učinil normální turista. Místo toho nasedáme na místní bus a míříme do okrajové části města jménem Sorisole. Odtud je to nejblíž na klasický cíl bergamských chodců - horu Canto Alto (1146m). Nejkratší cesta na vrchol má zhruba 4 km - ovšem překonává převýšení téměř 750 metrů. Vůbec nevím, jestli něco takového s dítětem v nosítku zvládám. Trénovali jsme jenom doma na Řípu.

Oběd na Canto Basso. Jeden sendvič pro každého. Je to spravedlivé?

Pěšina je trochu kamenitá. Juli: "Mami, opatrně. Mami, drž se."

K výstupu nakonec volíme o něco delší cestu přes Canto Basso. Říkám Honzovi, že když zjistíme, že to nejde, prostě to otočíme. Cesta není technicky náročná, ale stoupá dost zprudka a já pochybuji, že vylezu až nahoru. Copak s těmi výstupy do kopců nemůžu ještě pár let počkat? Podvědomě cítím, že bych přece jenom byla dost zklamaná, kdybych to vzdala. Na travnaté planině Canto Basso dáváme skromný oběd, děti se můžou aspoň chvilku proběhnout...to ale neznamená, že my si odpočinem, jelikož Joník se musí bedlivě hlídat. Bohužel neposedí ani u jídla (déle než dvě minuty).

Canto Alto (1146 m). Výhled kolem dokola si nemůžu moc užít, jelikož by se mi Joník vykoupal ve vrcholové kaluži.

Značených cest je tu na výběr opravdu hodně. A turistů v pátek málo.

Ale výhledy na zasněžené vrcholky hor v dálce jsou úchvatné a já tuším, že nakonec dnes Canto Alto dobudeme. Na vrcholu je nevelká louže, Joník by se v ní nejraději vykoupal, ale to nemůžeme dopustit...horko těžko fotíme přijatelné vrcholové foto a jdeme dál. Cesta dolů je kratší a v mnohém obtížnější. Podklad je po včerejším vydatném dešti vlhký, kde jen to jde, přidržuji se kamenů či stromků a ujišťuji Julinku (ta se chce pořád nosit u mě - kilo a půl zátěže navíc), že jdu opatrně, aby mě z hory také nemusel odvážet vrtulník podobný tomu, co vidíme prolétat kolem. Naštěstí vše dobře dopadá a kolem čtvrté hodiny už dětičky vysazujeme na liduprázdném dětském hřišti poblíž kostela. Ty ale mají energie...

Tohle počasí v horách miluju. Je to dřina, ale stojí to za to.

Domů jedeme zase autobusem. Jenže po pár minutách jízdy Honzík bledne a prohlašuje, že asi bude muset vystoupit. Vypadá, že omdlí, já celá vyděšená držím obě děti a souhlasím. Nakonec dojedeme až zpátky do centra, zkouším variantu Juli v nosítku + Joník v náručí, ale moc to nejde. Copak to děvče opravdu nechápe, že maminka potřebuje pomoct, a že těch pár minut domů by opravdu měla zvládnout pěšky? Honza na vzduchu lehce ožívá a nakonec bere Joníka. V apartmánu ale zase vypadá značně povadle. Ach jo. Děsím se, že se budu muset starat o mrňata a nemocného muže k tomu. To snad abych začala hledat nové letenky domů. A přitom to dnes byl takový parádní den.

Chiesa. (Kostel v Sorisole)

Noc jsme nějak přečkali, v koupelně se pořád rozsvěcelo, ale dětičky narozdíl od Honzy spaly klidně, a ráno vše vypadá o něco lépe. Honza sice nejí, ale tvrdí, že odpočinkový den ve městě zvládne. A tak vyrážíme na klasický poznávací okruh: pěší zónou od Piazza Pontida (poblíž bydlíme, docela strategické místo), přes dopravní uzel Porta Nuova k dolní stanici lanovky do horního města - Cita Alta. U funivie je fronta, vypadá to, že Bergamo není tolik stranou zájmu turistů, jak jsem si původně myslela.

Via Venti Settembre. Itálie je krásně barevná.

Lanovka (pozemní, jako na Petřín) má předem danou kapacitu, naše dva složené kočárky zabírají dost místa, poněkud se mačkáme. Dětičkám se to líbí víc než výtah. V horním městě nás čeká klasická spleť malých dlážděných uliček, obchůdků a restaurací. Ač je Bergamo popisováno jako "kočárko-friendly", tady nahoře to moc neplatí. Dlažba z kulatých obázků vypadá hezky, ale pro kočár s malými kolečky je nesjízdná.

Lanovka pro 50 lidí. Vzhledem k délce fronty je možné, že pěšky tam budete rychleji. Ale děti mají zážitek.

Za chvíli staneme na hlavním náměstí Piazza Vecchia. Zde bych se chěla zastavit a chvíli se kochat, moc se mi tu líbí. Ale to v naší sestavě nejde. Joník chvíli poslouchá pouličního hudebníka, s Juli nahlížíme do bohatě zdobeného kostela, a pak už spěcháme dál. S Honzíkovou dietou dnes restaurace nepřipadá v úvahu, naštěstí mají v Itálii spoustu focaccerií, kde vám rádi kousek obložené placky ustříhnou s sebou. Usedáme na menším náměstíčku, vedle na lavičce vybalují svačinu z batohu další Češi. Dítka párkrát kousnou do pečiva, zvlášť Joník vypadá značně nezaujat, a radši běží prozkoumávat lesklý umělecký objekt opodál.

Kašna a pouliční hudebník. Něco pro každého.

Piazza Vecchia s věží Campanone. Vyhlídka přístupná, námi nevyzkoušená.

Díky domácí přípravě vím, že na kraji horního města se ukrývá jedno dětské hřiště. Kupodivu docela prázdné. Po malém rozptýlení míříme k další lanovce - tohle město má ještě bonusové patro. V něm se nalézá malá zřícenina hradu San Vigilio. Na ní jsou nejlepší výhledy kolem dokola - ty jsou opravdu parádní. Tak parádní, že dětičkám brání usnout...Spánek přichází až po sjezdu lanovkou zpět o patro níž. Procházka po hradbách je pro tento účel jako dělaná. Konečně chvíle klidu. Pomalu se vracíme do apartmánu, cestou objevujeme další pěkné hřiště s černou labutí a želvami, sem je musíme vzít v bdělém stavu. Večeříme klasicky těstoviny, Honza zatím pouze suché, dětičky se slaninkou a bez rajčat (zelenina se nepapá ani v Itálii, ach ach...).

Pohled z hradeb, jaké obepínají celé horní město. Autům vstup povolen jen omezeně. Ale kdo by dobrovolně chtěl řídit v těch úzkých uličkách? Tolik malých aut se u nás nevidí.

Výhled z hradu San Vigilio.

Město opouštíme branou Porta San Giacomo.

Třetí den v Bergamu bych ráda opět strávila v horách, ale vzhledem k Honzovu stavu zvažuji i variantu "klášter a zoo". Ale touha po horách je silná - i u Honzíka. Ráno tedy vyrážíme už o půl deváté a kombinací autobus - tramvaj - pěšky - lanovka se přemisťujeme o 15 km dál a 500 m výš do horské vesnice Selvino. (Lanovka Albino-Selvino není v turistických zdrojích vůbec propagována, používají ji hlavně místní, pozor na jízdní řád - my spěchali na jízdu v 10:14, pak je dvě hodiny pauza.)

Odpočinek po prudkém stoupání k Monte Cornagera. Předbíhá nás tu jeden pán - z batohu vyndá pytel substrátu, sadu květin a utíká dál.

Téměř bez práce se tedy ocitáme v 950 metrech nad mořem. To vypadá nadějně, můžeme vylézt na kopeček o trochu vyšší než první den. Z několika kandidátů jsem vybrala Monte Poieto (1360 m), s velkou horskou chatou a ohradou se zvířátky - aby z toho dětičky taky něco měly. Cestou zastavujeme v místním obchůdku, koupě tří jablek se ukazuje být náročnější, než bych čekala - v obchodě se nachází jen jedna babička, která se mi italsky pokouší něco vysvětlit, já váhám mezi češtinou a angličtinou, ale asi je to úplně jedno. Po chvíli přichází nejspíš syn, který nám jablíčka prodá.

Monte Cornagera (1311 m).

Bucco della Carolina. Nebo možná nějaká menší průrva, kterou jsme ani jít neměli.

Tohle už bude Carolina, průchod je značen.

Nejvyšší bod výletu (1360 m).

Lanovka Aviatico - Poieto. Stojí.

Cestou na Poieto můžete zdolat ještě menší vrchol Monte Cornagera. Ten je hodně skalnatý a cesta na něj je, podle místních ukazatelů, pouze pro experty. Honza se bohužel cítí jako expert i s dítkem na břiše. Hmm, asi bych se tak měla cítit taky... Vrchol to byl tedy moc pěkný. Z internetu mám nastudováno, že cesta mezi dvěma horami vede volitelně přes skalní průrvu Bucco della Carolina. Já bych se jí radši vyhnula, Honzík ji hledá. No, vzhledem k množství malých cestiček a nejasnému značení na ni nakonec narazíme spíše náhodou a v momentě, kdy se mi rozhodně nechce se vracet a průrvu obcházet. Takže batohy dolů, dětičky odvázat, skok z metrové výšky, podat dětičky...průchod nejužším místem byl zajímavý. Juli se ve skalách bojí, Joník po chvilce začíná jásat.

Monte Poieto je vhodná pro děti. Tedy pokud s sebou máte dost oblečení.

Monte Poieto je oproti skalnaté Cornageře takový travnatý palouček. Je tu velká chata (asi zavřená), kabinová lanovka (asi stojící, nebo možná ne - jak by se sem jinak dostalo tolik turistů?), dětské hřiště a pár jelínků ve výběhu. A taky ukrutná zima, dojídáme studené sendviče a hned se vydáváme na cestu dolů. Jde se lesíkem podobným těm našim. Jen to klesání je nějaké prudké a klouzavé, vůbec mi nevadí, když se napojíme na asfaltovou cestu.

Bonus v ohrádce.

Lanovka zpátky dolů jezdí kupodivu každé půl hodiny. V kabině s námi jede už jenom jeden školák, užíváme si výhledů, dětičky nikoho neruší, paráda. Dole v Albinu hasím žízeň vodou z pítka,  dětičkám na chvilkou dopřejeme další hřiště a utíkáme zase na tramvaj. Únava z túry neopadá, naopak po výstupu je mi nějak hůř. Že by ta voda nebyla pitná? Honzíkovy problémy taky započaly vodou z pítka...nebo je to náhoda? Zkouším se vyléčil studenou Coca Colou, jdu ještě s dětmi na hřiště se želvami, ale pořád to není ono. Těstoviny k večeři už vaří Honza, já je nechci jíst ani suché. Role se obrací...Honzík ukládá dětičky a já se pokouším spát. Příznaky jsou natolik podobné, že to vypadá, že spíš než voda bude zdrojem mých problémů nákaza od Honzy. To je tedy dovolená.

Co se Joník naučil říkat v Itálii? Bam. Časem jsme pochopili, že chybí bim.

Monte Purito nad Selvinem vypadá taky lákavě. Ale není čas ani síly.

(Téměř) soukromá jízda. Snad nemají kam vypadnout.