Janov

 Horskou část výletu jsme absolvovali a teď nás čeká přesun k moři. Z Bergama do Janova (anglicky Genoa, neplést s Ženevou) je to vzdušnou čarou 150 km, vlakem přes Milán něco přes 3 hodiny, což pro nás znamená hlavní náplň dne. Mně to tedy moc nevadí, jelikož jsem od návratu ze včerejšího výletu prakticky nejedla a spala jen trochu.

Květinová výzdoba v centru města.

Honza balí velmi velmi pomalu, na nádraží vyrážíme na poslední chvíli, takhle si tedy pohodový přesun nepředstavuji. Děti do 4 let mají v Itálii vlaky zdarma bez nároku na sedadlo, což v osobácích podle naší zkušenosti moc nevadí - místa je dost na děti i rozložené kočárky. Přestup v Miláně mě ujišťuje, že jsem udělala dobře, že jsem tohle město nezahrnula na náš itinerář - je tu strašně moc lidí a všichni někam spěchají. Dvě hodiny v dalším vlaku jsou náročné pro všechny, snad jen spolucestující na naše malé neposedy koukají s úsměvem, Itálie je k dětem opravdu přívětivá.

Tady někde bydlíme. Obydlí je podobně chaotické jako město samo - jeden pokoj modrý, druhý růžový.

Janov nás vítá jako velké a hlučné město plné aut a motorek. Moře z vlaku skoro nebylo vidět, zato terén vypadá sympaticky kopcovitě. Nejkratší cesta od nádraží Piazza Principe do nového apartmánu vede rušným tunelem. To se nám nelíbí, a tak ho obcházíme po Via Giuseppe Garibaldi - jakési tepně starého města plné honosných paláců. Všechny rychle míjíme, zvládáme krátké závěrečné stoupání a konečně máme zase vlastní pokoj. Vypadá mnohem lépe než ten minulý. Ač se snažím hned po příchodu odstranit všechny rozbitné věci z dosahu Joníkových ručiček, zapomínám na skleněnou stolní lampu. Takže ani nemáme vybaleno, a už hledáme smeták na střepy. Příště musím být pečlivější.

Parchi di Nervi.

Ani první noc v Janově neprobíhá podle mých představ. Honzíkova nevolnost se přesouvá na Joníka, ten se následně přesouvá k nám do postele, hned ráno musíme prát...Zatím tři z pěti nocí bylo někomu špatně, snad se tohle skóre nebude ještě zhoršovat. Ještě že v plánu je další odpočinkový den - seznámení s mořem. 

Pro milovníky promenád rozhodně doporučeno.

Ač je centrum Janova - přesněji oblast Le Strade Nuove lemovaná reprezentativními paláci Palazzi dei Rolli - zapsaná na seznamu Unesco, město samotné je turisty (mířícími do Říma, Florencie či Benátek) stále trochu opomíjené. Když jdete po hlavní třídě Via Guiseppe Garibaldi, nemůžete si nevšimnout řady uzounkých uliček - pro Janov charakteristických carruggi. Míří dolů do přístavu a moc se jimi nedoporučuje chodit v noci. K mému velkému překvapení tu na vyzývavé slečny v minisukních narazíte i za bílého dne, ani se nemusíte snažit. 

Na koupání to zatím nevypadá.

Rady pro turisty s dětmi zní jasně: místo do paláců máme zamířit do akvária. Já chci kromě toho dětičkám konečně ukázat moře - v okrajové části města Nervi má být pěkná pobřežní promenáda. Po líném ránu vystupujeme z vlaku až chvíli před polednem. Je po dešti, příjemně vlhko a trochu studeno. Program začínáme k radosti malých cestovatelů na obrovském dětském hřišti ve velkém místním parku. Hřiště je ještě trochu mokré a tudíž opuštěné, užívá si ho Juli i Joník na dietě. Po chvíli ale vítězí hlad, na restauraci se stále ještě necítíme, a tak nás zásobuje opět lokální pekárna. Se studenou porcí pizzy se přesouváme na lavičku na promenádě. Krásně tu šplouchají vlny, ale Joníka to bohužel neuspává, musíme zapojit ještě chůzi s kočárkem...až pak nastává chvíle klidu na oběd. Julince se asi moře líbí, mně ještě víc, takhle blízko jsem nebyla pěkně dlouho, připadám si...jako na dovolené.:)

Ani loďky se zatím nekoupou.

Pomalým tempem míříme na konec promenády, tam je maličká pláž, loďky a přístup až k moři. Juli si jde sáhnout. Honzík zase obdivuje různobarevné kytičky, kterým se zde evidentně daří (taky zkouší Juli přemluvit, ať si sáhne na kaktus, ale neúspěšně). Vysvitá sluníčko, konečně sundaváme teplý softshell a čekáme, jestli s nárůstem teploty nepřijde i chuť na zmrzlinu. Cestou zpět po promenádě zjišťuji, že na slunci je až nepříjemně horko. To nevím, co budeme dělat v dalších dnech, má být přes 20 (já ani Honza nemáme rádi teplo, klasická plážová dovolená nás vůbec neláká).

Moje první zmrzlina (melounová). Čekala skoro tři roky...

Procházkou podél moře dojdeme do malebného přístavu. Malé loďky, barevné domečky, kavárny s výhledem na moře - pohoda. Takhle nějak si představuji Cinque Terre o pár dní později. Má chuť k jídlu ještě není zpět, takže první italskou zmrzlinu ochutnávají jen Honza a Juli. Joník taky vypadá hodně přešle, ani spánek nepomáhá, trochu mi to kazí dojem z jinak moc hezkého dne. Suché pečivo papat nechce, zbývají banány a ovocné kapsičky. Ty jediné spolehivě fungují během celé dovolené, měli jsme jich vzít z domova dvakrát tolik. (V Itálii jdou koupit taky, zvlášť ve větších supermarketech. V malém Carrefouru jsem je hledala asi 10 minut, na výběr byly pouze 2 druhy.)

Fontána pro maminku. Dětičky spí.

Promenáda končí, my ještě obdivujeme vzrostlé pomerančovníky a míříme na nádraží Quinto al Mare, odkud je to na stanici Brignole v centru města jen 10 minut. Kdybychom byli v kondici, prošli bychom to podél pobřeží pěšky. V centru chci ještě vidět fontánu na náměstí Piazza de Ferrari. Juli by radši na hřiště...tentokrát se střet zájmů vyřeší tím, že děvče usne. Bohužel Joník už není spokojen ani v kočáru, ani v nosítku, takže bloumání historickým centrem rychle končíme a jdeme zpět do apartmánu.

Z terasy Castelleto. Zbožňuji takové mraky.

Po krátké pauze nasazujeme nosítka, abychom si mohli vyšlápnout spoustu schodů na vyhlídkovou terasu Castelleto. Jezdí tam i výtah - pro nadšence do neobvyklých přepravních prostředků Janov určitě doporučuji, v rámci MHD tu jezdí celkem 12 (jinde čtu 14) výtahů, 2 lanovky a jedna historická železnice k tomu. My je všechny ignorujeme a místo toho kopce zdoláváme pěšky. Výhledy jsou pak ještě hezčí.

Hurá, jdeme za rybkami.

Další den nás čeká akvárium, Julinka se na něj těší už půl roku, já trochu taky. Bohužel musím říct, že nakonec šlo o jeden z nejhorších italských zážitků. Kdo čeká klidné rozjímání mezi velkými nádržemi plnými pestrobarevných rybek, měl by si přivstat a být v akváriu na osmou. Ale to mají ještě zavřeno. My přišli na jedenáctou společně s velkými skupinami dětí. Ty se pak vždycky seskupily u jednoho akvária tak, že my vůbec neviděli dovnitř. To ale nebyl hlavní problém. U první nádrže obě dítka jásaly. Joníkovi nadšení vydrželo tak pět minut, pak začal křičet a křičel, dokud neusnul. Juli zase byla nadšená až příliš, takže zběsile běhala akváriem bez ohledu na množství dalších lidí...A když se Joník po hodině vzbudil, zase se dal do křiku. Opravdu nevím, proč se mu u mořských tvorů nelíbilo. Jinak bych myslela, že velké nádrže se žraloky či delfíny musí zapůsobit na každého.

Palma je můj oblíbený strom. Není to strom?

Po východu z akvária se Joník kupodivu trochu zklidňuje (tedy než zahlédne hřiště, kam chce on a ne my, jelikož je na přímém slunci a navíc plné dětí). Zbytek času v Janově trávíme v přístavní oblasti - kromě akvária se tu nachází mnohé další pozoruhodnosti: pirátská loď, skleněná koule Biosféra s pralesem vevnitř, panoramatický výtah Bigo, námořní muzeum s ponorkou... nám stačí chůze mezi palmami a pozorování velkých plavidel. A pak už vzhůru na nedaleké hlavní nádraží na rychlík do Levanta.

Zabloudily jsme do kostela. Nevím, do jakého.