Levanto

Možná nejlepší výhled z ubytování v mém životě.

 Do rychlíku máme narozdíl od osobáku rezervovaná sedadla. Dvě. A kolik z našich dětí chce sedět rodičům na klíně? Ani jedno. Juli potřebuje vlastní sedačku, Joník asi trpí nedostatkem pohybu, takže celou hodinu jízdy vydrží běhat po vagónu. Důkladně prozkoumává třeba jídelní oddíl: tři nápojové/jídelní automaty a pár barových židliček k tomu. Ale sednout si a papat nechce. To, že jedeme podél pobřeží a místy se nabízí hezké výhledy na moře, je našim malým cestovatelům úplně jedno. Čas na koukání z okýnka tak nemáme nikdo.

Vernazzu chce vidět každý včetně nás.

Proč vlastně jedeme do Levanta? Možná jste slyšeli o oblasti Cinque Terre (pět zemí). Pět malých vesnic v Ligurii,  s barevnými domečky na útesech nad mořem. A kolem nich národní park s množstvím cest pro pěší. Jedna z nejpopulárnějších turistických oblastí v Itálii mě prvotně zaujala tím, že jsou vesničky snadno přístupné vlakem. A že se mezi nimi dá chodit pěšky. Bydlení v Cinque Terre je ale o poznání dražší než v méně populárních oblastech, a tak apartmán vybírám v sousedním Levantu. Zpětně to byla opravdu dobrá volba - Levanto samo o sobě je příjemné přímořské městečko nezasažené turistickým ruchem tolik jako slavnější pětice. Podle dostuných zdrojů to totiž vypadá, že už v první polovině května zde může být přelidněno. A to voda sotva dosahuje koupací teploty...

Přímořská pohoda v Levantu.

Pohled na Levanto z cesty do Monterossa.

V Levantu mě nalákal apartmán s úžasným výhledem na moře. Recenze zmiňují přístup výtahem. Realita je taková, že buď vyšlápnete kopec po silnici a pak sejdete cca 15 schodů, nebo se od moře svezete dvěma výtahy a pak vyjdete schodů 100. A to se ještě do výtahu náš terénní kočár vleze jen s velkými problémy. Ale ten výhled...ten je opravdu parádní, ve dne i v noci. Bydlíme v malém domečku vysoko nad mořem, před ním teráska a v ledničce lahev vína. Tu bohužel musím vypít sama. A na terásce můžeme lenošit jen když děti spí. Joník si neuvědomuje bezpečnostní rizika místního zábradlí, a tak ho před domečkem musíme střežit na každém kroku. Jednou to stejně nevyjde...propadá z vrchu schodiště bokem dolů. Situaci zachraňuje rozložený sušák na prádlo, oba přežijí bez větších škod. Nevím, jestli se mám smát nebo plakat...nebo křičet na Honzu, že mu synek utekl. Na Joníka křičet je marné, usměje se a vyráží znovu zkoušet náš postřeh. Malý kaskadér.

Ten tunel je bezva. Víc takových opuštěných železnic.

První večer jsme rádi, že stíháme před zavíračkou místní supermarket. Na hřišti je i před osmou dost dětí. Večerka se posouvá o dvě hodiny, dodržování režimu nám tu moc nejde, nevím, kdo trpí nedostatkem spánku víc. Další den máme typický přímořský program - výlet tunelem.:) Bývalý železniční tunel spojující Levanto se sousední Bonassolou a Framurou je zpřístupněný jako stezka pro pěší a cyklisty. Šest km tunelem? Ideální procházka v teplém počasí. Jsou tu průzory s krásnými výhledy na moře a občas i přístup ven. A teplota velmi příjemná. Lehce monotónní jízda uspává obě dětičky ještě před obědem, my tak můžeme sednout k venkovnímu stolečku bonassolské restaurace a v klidu vybrat dvě pizzy. Joníka probouzí vůně jídla, doma pizzu papá a tady ji nechce...asi jsme mu měli objednat kapsičku. Juli procitá také, ta se na pizzu těší už od domova a papá ji moc hezky. 

Do Bonassoly průvodce nelákají, a přitom je to tu takhle pěkné.

Tunel mezi Bonassolou a Levantem je dost plný, doufali jsme v opuštěnou minipláž a místo toho nalézáme jednu zavřenou (oprava přístupových schodů) a jednu obsazenou. Volba je jasná, mladá dvojice už si snad klidu užila dost. Julince se vlny líbí a já mám radost, že jsem ji vzala k moři už v takhle mladém věku. Joník vypadá vystrašeně a chce být jen v náručí. Doufám, že je to jen dočasný stav.

Historický okamžik.

Zpátky do Levanta dorážíme až v půlce odpoledne, jedna zmrzlina, hřiště, nákup a rychle domů, ať stihneme ještě večerní koupání, když tu mají takovou hezkou pláž. Po večeři si říkám, že by mi ke spokojenosti stačilo lehátko na naší terásce s výhledem na moře, ale nakonec jsem za procházku po pláži ráda, Juli konečně obléká plavky, Honza taky a společně zkouší "opravdové koupání" (tedy sednout si na písek a nechat se trochu smočit vlnou). Joník v koupací plence, ale stále vyděšen a unaven asi taky, tudíž tráví dobu na pláži u mě v nosítku.

Teď stezka vypadá opuštěně...ale zdání klame.

Další den jdeme zjistit, proč všichni touží navštívit Cinque Terre.. Dolů klasicky výtahem, podél pláže a pak už hlavně nahoru. Cesta do vedlejšího Monterosso al Mare vede sice těsně podél pobřeží, ale ve výšce až 300 metrů nad mořem. S dětmi v nosítkách to jde pomalu, předbíhá nás dost výletníků jen s malými batůžky či ani to ne. Dnes mi to ale nevadí: dopoledne není takové teplo a výhledy na moře se mi za dobu našeho krátkého pobytu vůbec nestihnou okoukat. Trochu mě mrzí jen to, že Honza s Joníkem zmizeli někde vepředu, a kdybych s Juli měla v kamenitém terénu nějaký problém, bude mi muset pomoci asi nějaký cizí Francouz (těch je tady opravdu mnoho, zato češtinu skoro neslyšíme). Střetáváme je až na ojedinělém rovném travnatém plácku. Joníkův klobouk byl odhozen na zem už tolikrát, že je celý špinavý, teď už bych ho na hlavu nechtěla ani já. Kousky ananasu na svačinu chutnají i těm, co ho ještě ráno odmítali (Joník je doma velký jedlík, ale tady stále není ve formě).

Na vzduchu je všechno lepší, včetně ananasu.

Cesta mi oproti předchozím výstupům na hory přijde dost pohodová, zvlášť od chvíle, co zahlédneme Monterosso s pláží dole pod námi. Klesání usnadňují schody, Juli je přes mou nelibost zdolává stylem hop a skok, Joník je docela spokojen v nosítku. Do nejseverněji položeného sídla v CT dorážíme v čase oběda, to znamená, že musíme urychleně dětičky něčím nakrmit. Zahazujeme obvyklou nerozhodnost a usedáme hned do druhé restaurace, možná spíš pekárny. V nabídce převažuje focaccia, my objednáváme dvoje lasagne a kus focaccii navíc. Joník lasagne nechce, Juli nechce ty zelené, focaccia je dobrá, ale hodně slaná...aspoň my s Honzou jsme se najedli. Čerstvě vymačkaný džus chutná všem.

Monterosso, těšíme se na loď.

Monterosso je poměrně rozlehlé, má hezkou pláž, kromě většího počtu návštěvníků nám to tu připadá podobné jak v Levantu. Však bývá také označováno jako nejvíc "family-friendly" ze slavné pětice. Chci vidět ještě sousední Vernazzu. Pěšky po placené stezce se mi nechce, pěšky přes kopec už vůbec ne, vlaky zde mají turistickou přirážku, a tak jsou odporně drahé... takže volíme loď (ta je sice dražší než vlak, ale je to zážitek navíc). Nakonec jsem ráda, že ten zážitek trvá jen 15 minut, protože se nepříjemně houpe a unavené dětičky zas nepříjemně křičí. 

Blížíme se do Vernazzy, ví o nás celá loď.

Vernazza je podle některých nejhezčí (pěkný pohled na barevné domečky u moře se skýtá už z lodi), a podle toho to tu vypadá: hlava na hlavě. Trochu klidu nalézáme jen v kostele. Pak už stoupáme hlavní ulicí (zastavujeme se jen v obchodě se suvenýry a dvěma kočkami, jediné kočky široko daleko) k nádraží schovanému zčásti v tunelu. Tam je turistické šílenství zdaleka nejhorší: vlaky mezi městečky jezdí co 20 minut, a přesto jsou přelidněné. Tohle není ta pohodová Itálie, v jaké se mi líbí...ale aspoň vím, že příště do CT jedině v lednu. (To prý není dobrý nápad, počasí může být nevlídné.)

Vernazza, rychle vystupovat...a rychle na vlak.

Večer se poprvé i já svlékám do plavek a minutu koupu v moři. Následuje poslední piknik na terase za zvuků moře. Lahev vína zůstává nedopita a olivy nedojezeny, tři večery jsou málo. Odjíždět se mi odsud nechce, přidala bych jeden pohodový koupací den. Ale jak se znám, kdybych měla den navíc, určitě bych ještě vymyslela výstup na nějaký příšerný kopec.

Tak který kopeček zdoláme příště?