Pisa na závěr

Jdeme správně k šikmé věži?

V Pise už jsem byla, před 15 lety s jiným mužem, ve zcela jiné situaci... takovým místům se teď snažím vyhýbat. Jenže let z Pisy byl pro náš termín jednoznačně nejvýhodnější, a navíc neznamenal žádný dlouhý přesun - rychlík z Levanta to do Pisy zvládá za hodinu dvacet. Takže nezbývá než podniknout ještě jednu cestu k šikmé věži. 

Nábřeží řeky Arno. Chybí tu zeleň a stín.

Přijíždíme v poledne, chceme si dát pravé italské těstoviny (třeba boloňské:)), ale nakonec končíme v prvním přijatelně vypadajícím podniku...další pizza. Joník vydrží v klidu sedět tak dvě minuty, tudíž jíme velmi rychle. Ve tři chceme odložit batohy v ubytování, čekací dobu je nejjednodušší strávit na hřišti, mají tu šestkrát trampolínu, hurá. Pak už spěcháme přes půl města k věži. Očekávaný jásot se nedostavuje, dětičky vypadají, že je jim úplně jedno, jestli stojí nakřivo nebo ne...

Pisa s turisty.

Jednou tedy objedeme výstavní náměstí Zázraků s věží a katedrálou z bílého mramoru. Celé náměstí je opravdu překrásné, i bez prohlídky objektů zevnitř, na tu nemáme čas ani chuť platit ne zrovna levné vstupné. Pak už se jen chystáme na odlet. Supermarket a zmrzlina. Joník nemá dobrý den, v supermarketu se zmocní avokáda a než si toho všimneme, stihne ho trochu ohryzat. A po včerejší ochutnávce zmrzliny mu další ochutnávka nestačí - nabízenou lžičku si nenechá dát do pusy a vytrvale křičí. Až dokud mu nedám celý kelímek se lžičkou. Škoda, že ji takhle ještě neumí jíst, takže pravá italská zmrzlina končí vylitá na kočárku a Joníkovi. Je to takto nevýchovné?

Pisa bez turistů.

Poslední večeře, pravé italské rizoto do mikrovlnky, dětičky z neznámých důvodů odmítají...Není tu dětská postýlka, tak Joníka necháváme ve velké posteli a doufáme, že nebude moc cestovat. Dobalujeme, ráno čas nebude, o půl deváté chceme být na letišti. To je naštěstí vzdálené jen kilometr pěšky od ubytování - opravdu luxusní poloha. A taky malé a přehledné, stíháme i duty free, i když nástup do letadla začíná překvapivě brzy. V Praze dosedáme 20 minut před plánovaným příletem, let nezbrzdil ani Joníkův srdceryvný křik při vzletu. Až se mě letuška ptala, jestli je v pořádku...je, ale sedí u tatínka a chce k mamince. A letadlo se mu líbí jenom zvenku. Jen co jsme se s Honzou vyměnili, Joník do pěti minut usnul, zbytek letu jsem si tudíž docela užila. V Praze na letišti pak Juli zahlédla fialové letadlo - znamená to, že příště musíme letět s Wizzem. Už teď přemýšlím, kam to bude.

Příprava na odlet.

A co říct závěrem? Nečekala jsem to, ale mé cestovatelské nadšení je zpět. I když jsem si během dovolené mnohokrát říkala, proč to dělám, když nám dětičky nedopřejí ani chvíli klidu... to vytržení z každodenní rutiny jsem potřebovala. A Itálie pro nás byla parádní destinace: přátelská k dětem, ale nic nevnucující, jiná než u nás, ale ne příliš...s dobrou pizzou  i zmrzlinou.

Pouliční restaurace, děti jsou vítány.

Pokud stále váháte, jestli zahodit strach (a utratit spoustu peněz) a jet, mám tu ještě drobné zamyšlení vzniklé během častých chvil s děťátkem na břiše či na zádech. Je lepší chodit s těžkou krosnou, nebo s batoletem v nosítku?

1. S krosnou si moc nepopovídáte, s dítkem je trochu více zábavy.

2. Krosna vám neradí, kudy máte jít. Ani vám neříká, že se bojí ("mami, opatrně").

3. Krosnu sundáte a můžete si sednout a odpočívat. Dítko sundáte a můžete si sednout, ale jen dokud dítko sedí taky. Pak ho místo odpočinku honíte, aby nespadlo ze skály.

4. V krosně si nesete jídlo. K nosítku potřebujete ještě batoh s jídlem pro dva.

5. Krosna bývá na konci výletu lehčí než na začátku. Děťátko si drží svou váhu (nebo přibírá, pokud hodně papá a málo ťape).

6. Na krosnu vám stačí pláštěnka. Dítko musíte chránit proti slunci, dešti, větru a nudě.

Ty hory za to stojí.

Nepřesvědčila jsem vás? Počkejte rok a půl, bude to lepší. A naučte dítko chodit, my v tomhle zatím selhali: "nechcu ťapat" a "takhle mi to nestačí" jsou Julinky oblíbené hlášky. Doufám, že za rok už dva kočárky potřebovat nebudeme. Jen zatím nevím, kde. Ve Walesu či v Baskicku, poradíte mi?

Účastníci zájezdu.

Levanto

Možná nejlepší výhled z ubytování v mém životě.

 Do rychlíku máme narozdíl od osobáku rezervovaná sedadla. Dvě. A kolik z našich dětí chce sedět rodičům na klíně? Ani jedno. Juli potřebuje vlastní sedačku, Joník asi trpí nedostatkem pohybu, takže celou hodinu jízdy vydrží běhat po vagónu. Důkladně prozkoumává třeba jídelní oddíl: tři nápojové/jídelní automaty a pár barových židliček k tomu. Ale sednout si a papat nechce. To, že jedeme podél pobřeží a místy se nabízí hezké výhledy na moře, je našim malým cestovatelům úplně jedno. Čas na koukání z okýnka tak nemáme nikdo.

Vernazzu chce vidět každý včetně nás.

Proč vlastně jedeme do Levanta? Možná jste slyšeli o oblasti Cinque Terre (pět zemí). Pět malých vesnic v Ligurii,  s barevnými domečky na útesech nad mořem. A kolem nich národní park s množstvím cest pro pěší. Jedna z nejpopulárnějších turistických oblastí v Itálii mě prvotně zaujala tím, že jsou vesničky snadno přístupné vlakem. A že se mezi nimi dá chodit pěšky. Bydlení v Cinque Terre je ale o poznání dražší než v méně populárních oblastech, a tak apartmán vybírám v sousedním Levantu. Zpětně to byla opravdu dobrá volba - Levanto samo o sobě je příjemné přímořské městečko nezasažené turistickým ruchem tolik jako slavnější pětice. Podle dostuných zdrojů to totiž vypadá, že už v první polovině května zde může být přelidněno. A to voda sotva dosahuje koupací teploty...

Přímořská pohoda v Levantu.

Pohled na Levanto z cesty do Monterossa.

V Levantu mě nalákal apartmán s úžasným výhledem na moře. Recenze zmiňují přístup výtahem. Realita je taková, že buď vyšlápnete kopec po silnici a pak sejdete cca 15 schodů, nebo se od moře svezete dvěma výtahy a pak vyjdete schodů 100. A to se ještě do výtahu náš terénní kočár vleze jen s velkými problémy. Ale ten výhled...ten je opravdu parádní, ve dne i v noci. Bydlíme v malém domečku vysoko nad mořem, před ním teráska a v ledničce lahev vína. Tu bohužel musím vypít sama. A na terásce můžeme lenošit jen když děti spí. Joník si neuvědomuje bezpečnostní rizika místního zábradlí, a tak ho před domečkem musíme střežit na každém kroku. Jednou to stejně nevyjde...propadá z vrchu schodiště bokem dolů. Situaci zachraňuje rozložený sušák na prádlo, oba přežijí bez větších škod. Nevím, jestli se mám smát nebo plakat...nebo křičet na Honzu, že mu synek utekl. Na Joníka křičet je marné, usměje se a vyráží znovu zkoušet náš postřeh. Malý kaskadér.

Ten tunel je bezva. Víc takových opuštěných železnic.

První večer jsme rádi, že stíháme před zavíračkou místní supermarket. Na hřišti je i před osmou dost dětí. Večerka se posouvá o dvě hodiny, dodržování režimu nám tu moc nejde, nevím, kdo trpí nedostatkem spánku víc. Další den máme typický přímořský program - výlet tunelem.:) Bývalý železniční tunel spojující Levanto se sousední Bonassolou a Framurou je zpřístupněný jako stezka pro pěší a cyklisty. Šest km tunelem? Ideální procházka v teplém počasí. Jsou tu průzory s krásnými výhledy na moře a občas i přístup ven. A teplota velmi příjemná. Lehce monotónní jízda uspává obě dětičky ještě před obědem, my tak můžeme sednout k venkovnímu stolečku bonassolské restaurace a v klidu vybrat dvě pizzy. Joníka probouzí vůně jídla, doma pizzu papá a tady ji nechce...asi jsme mu měli objednat kapsičku. Juli procitá také, ta se na pizzu těší už od domova a papá ji moc hezky. 

Do Bonassoly průvodce nelákají, a přitom je to tu takhle pěkné.

Tunel mezi Bonassolou a Levantem je dost plný, doufali jsme v opuštěnou minipláž a místo toho nalézáme jednu zavřenou (oprava přístupových schodů) a jednu obsazenou. Volba je jasná, mladá dvojice už si snad klidu užila dost. Julince se vlny líbí a já mám radost, že jsem ji vzala k moři už v takhle mladém věku. Joník vypadá vystrašeně a chce být jen v náručí. Doufám, že je to jen dočasný stav.

Historický okamžik.

Zpátky do Levanta dorážíme až v půlce odpoledne, jedna zmrzlina, hřiště, nákup a rychle domů, ať stihneme ještě večerní koupání, když tu mají takovou hezkou pláž. Po večeři si říkám, že by mi ke spokojenosti stačilo lehátko na naší terásce s výhledem na moře, ale nakonec jsem za procházku po pláži ráda, Juli konečně obléká plavky, Honza taky a společně zkouší "opravdové koupání" (tedy sednout si na písek a nechat se trochu smočit vlnou). Joník v koupací plence, ale stále vyděšen a unaven asi taky, tudíž tráví dobu na pláži u mě v nosítku.

Teď stezka vypadá opuštěně...ale zdání klame.

Další den jdeme zjistit, proč všichni touží navštívit Cinque Terre.. Dolů klasicky výtahem, podél pláže a pak už hlavně nahoru. Cesta do vedlejšího Monterosso al Mare vede sice těsně podél pobřeží, ale ve výšce až 300 metrů nad mořem. S dětmi v nosítkách to jde pomalu, předbíhá nás dost výletníků jen s malými batůžky či ani to ne. Dnes mi to ale nevadí: dopoledne není takové teplo a výhledy na moře se mi za dobu našeho krátkého pobytu vůbec nestihnou okoukat. Trochu mě mrzí jen to, že Honza s Joníkem zmizeli někde vepředu, a kdybych s Juli měla v kamenitém terénu nějaký problém, bude mi muset pomoci asi nějaký cizí Francouz (těch je tady opravdu mnoho, zato češtinu skoro neslyšíme). Střetáváme je až na ojedinělém rovném travnatém plácku. Joníkův klobouk byl odhozen na zem už tolikrát, že je celý špinavý, teď už bych ho na hlavu nechtěla ani já. Kousky ananasu na svačinu chutnají i těm, co ho ještě ráno odmítali (Joník je doma velký jedlík, ale tady stále není ve formě).

Na vzduchu je všechno lepší, včetně ananasu.

Cesta mi oproti předchozím výstupům na hory přijde dost pohodová, zvlášť od chvíle, co zahlédneme Monterosso s pláží dole pod námi. Klesání usnadňují schody, Juli je přes mou nelibost zdolává stylem hop a skok, Joník je docela spokojen v nosítku. Do nejseverněji položeného sídla v CT dorážíme v čase oběda, to znamená, že musíme urychleně dětičky něčím nakrmit. Zahazujeme obvyklou nerozhodnost a usedáme hned do druhé restaurace, možná spíš pekárny. V nabídce převažuje focaccia, my objednáváme dvoje lasagne a kus focaccii navíc. Joník lasagne nechce, Juli nechce ty zelené, focaccia je dobrá, ale hodně slaná...aspoň my s Honzou jsme se najedli. Čerstvě vymačkaný džus chutná všem.

Monterosso, těšíme se na loď.

Monterosso je poměrně rozlehlé, má hezkou pláž, kromě většího počtu návštěvníků nám to tu připadá podobné jak v Levantu. Však bývá také označováno jako nejvíc "family-friendly" ze slavné pětice. Chci vidět ještě sousední Vernazzu. Pěšky po placené stezce se mi nechce, pěšky přes kopec už vůbec ne, vlaky zde mají turistickou přirážku, a tak jsou odporně drahé... takže volíme loď (ta je sice dražší než vlak, ale je to zážitek navíc). Nakonec jsem ráda, že ten zážitek trvá jen 15 minut, protože se nepříjemně houpe a unavené dětičky zas nepříjemně křičí. 

Blížíme se do Vernazzy, ví o nás celá loď.

Vernazza je podle některých nejhezčí (pěkný pohled na barevné domečky u moře se skýtá už z lodi), a podle toho to tu vypadá: hlava na hlavě. Trochu klidu nalézáme jen v kostele. Pak už stoupáme hlavní ulicí (zastavujeme se jen v obchodě se suvenýry a dvěma kočkami, jediné kočky široko daleko) k nádraží schovanému zčásti v tunelu. Tam je turistické šílenství zdaleka nejhorší: vlaky mezi městečky jezdí co 20 minut, a přesto jsou přelidněné. Tohle není ta pohodová Itálie, v jaké se mi líbí...ale aspoň vím, že příště do CT jedině v lednu. (To prý není dobrý nápad, počasí může být nevlídné.)

Vernazza, rychle vystupovat...a rychle na vlak.

Večer se poprvé i já svlékám do plavek a minutu koupu v moři. Následuje poslední piknik na terase za zvuků moře. Lahev vína zůstává nedopita a olivy nedojezeny, tři večery jsou málo. Odjíždět se mi odsud nechce, přidala bych jeden pohodový koupací den. Ale jak se znám, kdybych měla den navíc, určitě bych ještě vymyslela výstup na nějaký příšerný kopec.

Tak který kopeček zdoláme příště?

Janov

 Horskou část výletu jsme absolvovali a teď nás čeká přesun k moři. Z Bergama do Janova (anglicky Genoa, neplést s Ženevou) je to vzdušnou čarou 150 km, vlakem přes Milán něco přes 3 hodiny, což pro nás znamená hlavní náplň dne. Mně to tedy moc nevadí, jelikož jsem od návratu ze včerejšího výletu prakticky nejedla a spala jen trochu.

Květinová výzdoba v centru města.

Honza balí velmi velmi pomalu, na nádraží vyrážíme na poslední chvíli, takhle si tedy pohodový přesun nepředstavuji. Děti do 4 let mají v Itálii vlaky zdarma bez nároku na sedadlo, což v osobácích podle naší zkušenosti moc nevadí - místa je dost na děti i rozložené kočárky. Přestup v Miláně mě ujišťuje, že jsem udělala dobře, že jsem tohle město nezahrnula na náš itinerář - je tu strašně moc lidí a všichni někam spěchají. Dvě hodiny v dalším vlaku jsou náročné pro všechny, snad jen spolucestující na naše malé neposedy koukají s úsměvem, Itálie je k dětem opravdu přívětivá.

Tady někde bydlíme. Obydlí je podobně chaotické jako město samo - jeden pokoj modrý, druhý růžový.

Janov nás vítá jako velké a hlučné město plné aut a motorek. Moře z vlaku skoro nebylo vidět, zato terén vypadá sympaticky kopcovitě. Nejkratší cesta od nádraží Piazza Principe do nového apartmánu vede rušným tunelem. To se nám nelíbí, a tak ho obcházíme po Via Giuseppe Garibaldi - jakési tepně starého města plné honosných paláců. Všechny rychle míjíme, zvládáme krátké závěrečné stoupání a konečně máme zase vlastní pokoj. Vypadá mnohem lépe než ten minulý. Ač se snažím hned po příchodu odstranit všechny rozbitné věci z dosahu Joníkových ručiček, zapomínám na skleněnou stolní lampu. Takže ani nemáme vybaleno, a už hledáme smeták na střepy. Příště musím být pečlivější.

Parchi di Nervi.

Ani první noc v Janově neprobíhá podle mých představ. Honzíkova nevolnost se přesouvá na Joníka, ten se následně přesouvá k nám do postele, hned ráno musíme prát...Zatím tři z pěti nocí bylo někomu špatně, snad se tohle skóre nebude ještě zhoršovat. Ještě že v plánu je další odpočinkový den - seznámení s mořem. 

Pro milovníky promenád rozhodně doporučeno.

Ač je centrum Janova - přesněji oblast Le Strade Nuove lemovaná reprezentativními paláci Palazzi dei Rolli - zapsaná na seznamu Unesco, město samotné je turisty (mířícími do Říma, Florencie či Benátek) stále trochu opomíjené. Když jdete po hlavní třídě Via Guiseppe Garibaldi, nemůžete si nevšimnout řady uzounkých uliček - pro Janov charakteristických carruggi. Míří dolů do přístavu a moc se jimi nedoporučuje chodit v noci. K mému velkému překvapení tu na vyzývavé slečny v minisukních narazíte i za bílého dne, ani se nemusíte snažit. 

Na koupání to zatím nevypadá.

Rady pro turisty s dětmi zní jasně: místo do paláců máme zamířit do akvária. Já chci kromě toho dětičkám konečně ukázat moře - v okrajové části města Nervi má být pěkná pobřežní promenáda. Po líném ránu vystupujeme z vlaku až chvíli před polednem. Je po dešti, příjemně vlhko a trochu studeno. Program začínáme k radosti malých cestovatelů na obrovském dětském hřišti ve velkém místním parku. Hřiště je ještě trochu mokré a tudíž opuštěné, užívá si ho Juli i Joník na dietě. Po chvíli ale vítězí hlad, na restauraci se stále ještě necítíme, a tak nás zásobuje opět lokální pekárna. Se studenou porcí pizzy se přesouváme na lavičku na promenádě. Krásně tu šplouchají vlny, ale Joníka to bohužel neuspává, musíme zapojit ještě chůzi s kočárkem...až pak nastává chvíle klidu na oběd. Julince se asi moře líbí, mně ještě víc, takhle blízko jsem nebyla pěkně dlouho, připadám si...jako na dovolené.:)

Ani loďky se zatím nekoupou.

Pomalým tempem míříme na konec promenády, tam je maličká pláž, loďky a přístup až k moři. Juli si jde sáhnout. Honzík zase obdivuje různobarevné kytičky, kterým se zde evidentně daří (taky zkouší Juli přemluvit, ať si sáhne na kaktus, ale neúspěšně). Vysvitá sluníčko, konečně sundaváme teplý softshell a čekáme, jestli s nárůstem teploty nepřijde i chuť na zmrzlinu. Cestou zpět po promenádě zjišťuji, že na slunci je až nepříjemně horko. To nevím, co budeme dělat v dalších dnech, má být přes 20 (já ani Honza nemáme rádi teplo, klasická plážová dovolená nás vůbec neláká).

Moje první zmrzlina (melounová). Čekala skoro tři roky...

Procházkou podél moře dojdeme do malebného přístavu. Malé loďky, barevné domečky, kavárny s výhledem na moře - pohoda. Takhle nějak si představuji Cinque Terre o pár dní později. Má chuť k jídlu ještě není zpět, takže první italskou zmrzlinu ochutnávají jen Honza a Juli. Joník taky vypadá hodně přešle, ani spánek nepomáhá, trochu mi to kazí dojem z jinak moc hezkého dne. Suché pečivo papat nechce, zbývají banány a ovocné kapsičky. Ty jediné spolehivě fungují během celé dovolené, měli jsme jich vzít z domova dvakrát tolik. (V Itálii jdou koupit taky, zvlášť ve větších supermarketech. V malém Carrefouru jsem je hledala asi 10 minut, na výběr byly pouze 2 druhy.)

Fontána pro maminku. Dětičky spí.

Promenáda končí, my ještě obdivujeme vzrostlé pomerančovníky a míříme na nádraží Quinto al Mare, odkud je to na stanici Brignole v centru města jen 10 minut. Kdybychom byli v kondici, prošli bychom to podél pobřeží pěšky. V centru chci ještě vidět fontánu na náměstí Piazza de Ferrari. Juli by radši na hřiště...tentokrát se střet zájmů vyřeší tím, že děvče usne. Bohužel Joník už není spokojen ani v kočáru, ani v nosítku, takže bloumání historickým centrem rychle končíme a jdeme zpět do apartmánu.

Z terasy Castelleto. Zbožňuji takové mraky.

Po krátké pauze nasazujeme nosítka, abychom si mohli vyšlápnout spoustu schodů na vyhlídkovou terasu Castelleto. Jezdí tam i výtah - pro nadšence do neobvyklých přepravních prostředků Janov určitě doporučuji, v rámci MHD tu jezdí celkem 12 (jinde čtu 14) výtahů, 2 lanovky a jedna historická železnice k tomu. My je všechny ignorujeme a místo toho kopce zdoláváme pěšky. Výhledy jsou pak ještě hezčí.

Hurá, jdeme za rybkami.

Další den nás čeká akvárium, Julinka se na něj těší už půl roku, já trochu taky. Bohužel musím říct, že nakonec šlo o jeden z nejhorších italských zážitků. Kdo čeká klidné rozjímání mezi velkými nádržemi plnými pestrobarevných rybek, měl by si přivstat a být v akváriu na osmou. Ale to mají ještě zavřeno. My přišli na jedenáctou společně s velkými skupinami dětí. Ty se pak vždycky seskupily u jednoho akvária tak, že my vůbec neviděli dovnitř. To ale nebyl hlavní problém. U první nádrže obě dítka jásaly. Joníkovi nadšení vydrželo tak pět minut, pak začal křičet a křičel, dokud neusnul. Juli zase byla nadšená až příliš, takže zběsile běhala akváriem bez ohledu na množství dalších lidí...A když se Joník po hodině vzbudil, zase se dal do křiku. Opravdu nevím, proč se mu u mořských tvorů nelíbilo. Jinak bych myslela, že velké nádrže se žraloky či delfíny musí zapůsobit na každého.

Palma je můj oblíbený strom. Není to strom?

Po východu z akvária se Joník kupodivu trochu zklidňuje (tedy než zahlédne hřiště, kam chce on a ne my, jelikož je na přímém slunci a navíc plné dětí). Zbytek času v Janově trávíme v přístavní oblasti - kromě akvária se tu nachází mnohé další pozoruhodnosti: pirátská loď, skleněná koule Biosféra s pralesem vevnitř, panoramatický výtah Bigo, námořní muzeum s ponorkou... nám stačí chůze mezi palmami a pozorování velkých plavidel. A pak už vzhůru na nedaleké hlavní nádraží na rychlík do Levanta.

Zabloudily jsme do kostela. Nevím, do jakého.

Bergamo

Centrum dolní části města - Porta Nuova. Vzadu na kopci je Citta Alta.

 Kdyby přímo do Bergama nelétalo letadlo, asi o něm jako o destinaci vůbec uvažovat nebudu. K moři ještě daleko, alpští velikáni se také netyčí zrovna za hummy...ale copak my potřebujeme velehory? K radosti z pobytu v horách mi bohatě stačí kopečky, co jsou hned za městem. K pobřeží jsou to tři hodiny vlakem a když se začnu zajímat o město samotné, zjišťuji, že mnozí ho velmi vychvalují.

Pohled z Canto Basso (901 m) na ještě zasněžené vrcholky Alp. Nejbližší dvoutisícovky jsou cca 30 km daleko.

První celý den ale netrávíme prohlídkou historického horního města, jak by učinil normální turista. Místo toho nasedáme na místní bus a míříme do okrajové části města jménem Sorisole. Odtud je to nejblíž na klasický cíl bergamských chodců - horu Canto Alto (1146m). Nejkratší cesta na vrchol má zhruba 4 km - ovšem překonává převýšení téměř 750 metrů. Vůbec nevím, jestli něco takového s dítětem v nosítku zvládám. Trénovali jsme jenom doma na Řípu.

Oběd na Canto Basso. Jeden sendvič pro každého. Je to spravedlivé?

Pěšina je trochu kamenitá. Juli: "Mami, opatrně. Mami, drž se."

K výstupu nakonec volíme o něco delší cestu přes Canto Basso. Říkám Honzovi, že když zjistíme, že to nejde, prostě to otočíme. Cesta není technicky náročná, ale stoupá dost zprudka a já pochybuji, že vylezu až nahoru. Copak s těmi výstupy do kopců nemůžu ještě pár let počkat? Podvědomě cítím, že bych přece jenom byla dost zklamaná, kdybych to vzdala. Na travnaté planině Canto Basso dáváme skromný oběd, děti se můžou aspoň chvilku proběhnout...to ale neznamená, že my si odpočinem, jelikož Joník se musí bedlivě hlídat. Bohužel neposedí ani u jídla (déle než dvě minuty).

Canto Alto (1146 m). Výhled kolem dokola si nemůžu moc užít, jelikož by se mi Joník vykoupal ve vrcholové kaluži.

Značených cest je tu na výběr opravdu hodně. A turistů v pátek málo.

Ale výhledy na zasněžené vrcholky hor v dálce jsou úchvatné a já tuším, že nakonec dnes Canto Alto dobudeme. Na vrcholu je nevelká louže, Joník by se v ní nejraději vykoupal, ale to nemůžeme dopustit...horko těžko fotíme přijatelné vrcholové foto a jdeme dál. Cesta dolů je kratší a v mnohém obtížnější. Podklad je po včerejším vydatném dešti vlhký, kde jen to jde, přidržuji se kamenů či stromků a ujišťuji Julinku (ta se chce pořád nosit u mě - kilo a půl zátěže navíc), že jdu opatrně, aby mě z hory také nemusel odvážet vrtulník podobný tomu, co vidíme prolétat kolem. Naštěstí vše dobře dopadá a kolem čtvrté hodiny už dětičky vysazujeme na liduprázdném dětském hřišti poblíž kostela. Ty ale mají energie...

Tohle počasí v horách miluju. Je to dřina, ale stojí to za to.

Domů jedeme zase autobusem. Jenže po pár minutách jízdy Honzík bledne a prohlašuje, že asi bude muset vystoupit. Vypadá, že omdlí, já celá vyděšená držím obě děti a souhlasím. Nakonec dojedeme až zpátky do centra, zkouším variantu Juli v nosítku + Joník v náručí, ale moc to nejde. Copak to děvče opravdu nechápe, že maminka potřebuje pomoct, a že těch pár minut domů by opravdu měla zvládnout pěšky? Honza na vzduchu lehce ožívá a nakonec bere Joníka. V apartmánu ale zase vypadá značně povadle. Ach jo. Děsím se, že se budu muset starat o mrňata a nemocného muže k tomu. To snad abych začala hledat nové letenky domů. A přitom to dnes byl takový parádní den.

Chiesa. (Kostel v Sorisole)

Noc jsme nějak přečkali, v koupelně se pořád rozsvěcelo, ale dětičky narozdíl od Honzy spaly klidně, a ráno vše vypadá o něco lépe. Honza sice nejí, ale tvrdí, že odpočinkový den ve městě zvládne. A tak vyrážíme na klasický poznávací okruh: pěší zónou od Piazza Pontida (poblíž bydlíme, docela strategické místo), přes dopravní uzel Porta Nuova k dolní stanici lanovky do horního města - Cita Alta. U funivie je fronta, vypadá to, že Bergamo není tolik stranou zájmu turistů, jak jsem si původně myslela.

Via Venti Settembre. Itálie je krásně barevná.

Lanovka (pozemní, jako na Petřín) má předem danou kapacitu, naše dva složené kočárky zabírají dost místa, poněkud se mačkáme. Dětičkám se to líbí víc než výtah. V horním městě nás čeká klasická spleť malých dlážděných uliček, obchůdků a restaurací. Ač je Bergamo popisováno jako "kočárko-friendly", tady nahoře to moc neplatí. Dlažba z kulatých obázků vypadá hezky, ale pro kočár s malými kolečky je nesjízdná.

Lanovka pro 50 lidí. Vzhledem k délce fronty je možné, že pěšky tam budete rychleji. Ale děti mají zážitek.

Za chvíli staneme na hlavním náměstí Piazza Vecchia. Zde bych se chěla zastavit a chvíli se kochat, moc se mi tu líbí. Ale to v naší sestavě nejde. Joník chvíli poslouchá pouličního hudebníka, s Juli nahlížíme do bohatě zdobeného kostela, a pak už spěcháme dál. S Honzíkovou dietou dnes restaurace nepřipadá v úvahu, naštěstí mají v Itálii spoustu focaccerií, kde vám rádi kousek obložené placky ustříhnou s sebou. Usedáme na menším náměstíčku, vedle na lavičce vybalují svačinu z batohu další Češi. Dítka párkrát kousnou do pečiva, zvlášť Joník vypadá značně nezaujat, a radši běží prozkoumávat lesklý umělecký objekt opodál.

Kašna a pouliční hudebník. Něco pro každého.

Piazza Vecchia s věží Campanone. Vyhlídka přístupná, námi nevyzkoušená.

Díky domácí přípravě vím, že na kraji horního města se ukrývá jedno dětské hřiště. Kupodivu docela prázdné. Po malém rozptýlení míříme k další lanovce - tohle město má ještě bonusové patro. V něm se nalézá malá zřícenina hradu San Vigilio. Na ní jsou nejlepší výhledy kolem dokola - ty jsou opravdu parádní. Tak parádní, že dětičkám brání usnout...Spánek přichází až po sjezdu lanovkou zpět o patro níž. Procházka po hradbách je pro tento účel jako dělaná. Konečně chvíle klidu. Pomalu se vracíme do apartmánu, cestou objevujeme další pěkné hřiště s černou labutí a želvami, sem je musíme vzít v bdělém stavu. Večeříme klasicky těstoviny, Honza zatím pouze suché, dětičky se slaninkou a bez rajčat (zelenina se nepapá ani v Itálii, ach ach...).

Pohled z hradeb, jaké obepínají celé horní město. Autům vstup povolen jen omezeně. Ale kdo by dobrovolně chtěl řídit v těch úzkých uličkách? Tolik malých aut se u nás nevidí.

Výhled z hradu San Vigilio.

Město opouštíme branou Porta San Giacomo.

Třetí den v Bergamu bych ráda opět strávila v horách, ale vzhledem k Honzovu stavu zvažuji i variantu "klášter a zoo". Ale touha po horách je silná - i u Honzíka. Ráno tedy vyrážíme už o půl deváté a kombinací autobus - tramvaj - pěšky - lanovka se přemisťujeme o 15 km dál a 500 m výš do horské vesnice Selvino. (Lanovka Albino-Selvino není v turistických zdrojích vůbec propagována, používají ji hlavně místní, pozor na jízdní řád - my spěchali na jízdu v 10:14, pak je dvě hodiny pauza.)

Odpočinek po prudkém stoupání k Monte Cornagera. Předbíhá nás tu jeden pán - z batohu vyndá pytel substrátu, sadu květin a utíká dál.

Téměř bez práce se tedy ocitáme v 950 metrech nad mořem. To vypadá nadějně, můžeme vylézt na kopeček o trochu vyšší než první den. Z několika kandidátů jsem vybrala Monte Poieto (1360 m), s velkou horskou chatou a ohradou se zvířátky - aby z toho dětičky taky něco měly. Cestou zastavujeme v místním obchůdku, koupě tří jablek se ukazuje být náročnější, než bych čekala - v obchodě se nachází jen jedna babička, která se mi italsky pokouší něco vysvětlit, já váhám mezi češtinou a angličtinou, ale asi je to úplně jedno. Po chvíli přichází nejspíš syn, který nám jablíčka prodá.

Monte Cornagera (1311 m).

Bucco della Carolina. Nebo možná nějaká menší průrva, kterou jsme ani jít neměli.

Tohle už bude Carolina, průchod je značen.

Nejvyšší bod výletu (1360 m).

Lanovka Aviatico - Poieto. Stojí.

Cestou na Poieto můžete zdolat ještě menší vrchol Monte Cornagera. Ten je hodně skalnatý a cesta na něj je, podle místních ukazatelů, pouze pro experty. Honza se bohužel cítí jako expert i s dítkem na břiše. Hmm, asi bych se tak měla cítit taky... Vrchol to byl tedy moc pěkný. Z internetu mám nastudováno, že cesta mezi dvěma horami vede volitelně přes skalní průrvu Bucco della Carolina. Já bych se jí radši vyhnula, Honzík ji hledá. No, vzhledem k množství malých cestiček a nejasnému značení na ni nakonec narazíme spíše náhodou a v momentě, kdy se mi rozhodně nechce se vracet a průrvu obcházet. Takže batohy dolů, dětičky odvázat, skok z metrové výšky, podat dětičky...průchod nejužším místem byl zajímavý. Juli se ve skalách bojí, Joník po chvilce začíná jásat.

Monte Poieto je vhodná pro děti. Tedy pokud s sebou máte dost oblečení.

Monte Poieto je oproti skalnaté Cornageře takový travnatý palouček. Je tu velká chata (asi zavřená), kabinová lanovka (asi stojící, nebo možná ne - jak by se sem jinak dostalo tolik turistů?), dětské hřiště a pár jelínků ve výběhu. A taky ukrutná zima, dojídáme studené sendviče a hned se vydáváme na cestu dolů. Jde se lesíkem podobným těm našim. Jen to klesání je nějaké prudké a klouzavé, vůbec mi nevadí, když se napojíme na asfaltovou cestu.

Bonus v ohrádce.

Lanovka zpátky dolů jezdí kupodivu každé půl hodiny. V kabině s námi jede už jenom jeden školák, užíváme si výhledů, dětičky nikoho neruší, paráda. Dole v Albinu hasím žízeň vodou z pítka,  dětičkám na chvilkou dopřejeme další hřiště a utíkáme zase na tramvaj. Únava z túry neopadá, naopak po výstupu je mi nějak hůř. Že by ta voda nebyla pitná? Honzíkovy problémy taky započaly vodou z pítka...nebo je to náhoda? Zkouším se vyléčil studenou Coca Colou, jdu ještě s dětmi na hřiště se želvami, ale pořád to není ono. Těstoviny k večeři už vaří Honza, já je nechci jíst ani suché. Role se obrací...Honzík ukládá dětičky a já se pokouším spát. Příznaky jsou natolik podobné, že to vypadá, že spíš než voda bude zdrojem mých problémů nákaza od Honzy. To je tedy dovolená.

Co se Joník naučil říkat v Itálii? Bam. Časem jsme pochopili, že chybí bim.

Monte Purito nad Selvinem vypadá taky lákavě. Ale není čas ani síly.

(Téměř) soukromá jízda. Snad nemají kam vypadnout.