Jiná Taipei

Jeden z mnoha stylových obchodů v Bopilao bloku.

Pobyt v taiwanských městech mě doposud plnil směsicí úžasu a rozčarování. Čekala jsem, že v Taipei to bude trochu jiné, turističtější, jednodušší. A taky bylo - my jsme si taiwanské hlavní město sice nechali až nakonec, ale pro zmírnění kulturního šoku by bylo strategičtější s ním začít. A klidně i skončit. :) Okolí Taipeie je natolik zajímavé a rozmanité, že bych se tu určitě dokázala zabavit celý týden, možná i dva.

Pejsci se tu vozí často - na skůtru, v kočárku. A klidně i do chrámu Longshan.

Po návratu z hor nejdříve relaxujeme v horkých pramenech v Jiaoxi, lázeňském městě hodinu jízdy (tunelem pod horami) od Taipeie. Skoro každý hotel tu má všechny pokoje vybaveny vanou, do které teče přírodní termální voda. My sice bydleli prakticky v garáži (=nejlevnější pokoj tříhvězdičkového hotelu), ale vana byla opravdu luxusní. Ráno ještě koupel nohou ve společné venkovní horké lázni - a můžeme se vydat do víru velkoměsta.

Kombinace motorek, spousty lidí a barevných reklam neznámo na co mě ani po dvou týdnecch nepřestala fascinovat.

Na Taipei nám zbývá dva a půl dne a jasně si uvědomuji, že je to žalostně málo. Naše aktivity přímo ve městě se tak scvrkávají do jediného nabitého odpoledne. Z metra (skvěle fungující a přehledné, ve špičce trochu přeplněné) vystupujeme přímo u frekventovaného chrámu Longshan. To množství lidí v tomhle nepříliš velkém chrámu je úžasné. Zvláštní mi přijde také to, že, stejně jako v ostatních taiwanských chrámech, to vypadá, že můžeme fotit, jak se nám zlíbí.

Vstupní brána na náměstí s Čankajškovým památníkem.

Dál míříme pěšky - Taipei oproti jiným taiwanským městům vyniká množstvím a kvalitou chodníků. Míjíme kreativní historický blok Bopilao a brzy nalézáme Red house, zajímavou japonskou stavbu kombinující divadlo a obchodní dům s kvalitními suvenýry (takových zde moc není, převažují čínské cetky). Do přilehlé populární nákupní čtvrti Ximending jen nakoukneme - dav lidí proudící jejími ulicemi mě přímo odpuzuje.

Čankajšek 1.

Stále pěšky dojdeme až k místu možná nejnavštěvovanějšímu - uprostřed Taipeie se rozkládá obrovská volná plocha parkového charakteru, které dominuje Čankajškův památník (Chiang Kai-shek byl bývalý čínský prezident, který dlouhá léta vládl z Taiwanu). Opodál stojí naproti sobě Národní divadlo a Národní koncertní síň.

Čankajšek 2.

Tímhle směrem se dívá sám Čankajšek.

Trochu vyčerpaní usedáme do metra, abychom o pár stanic dál mohli vystoupat až nečekané množství schodů a následně zabojovat o místo u zábradlí, z kterého je nádherný výhled na osvětlenou dominantu města - Taipei 101. Škoda, že jsme na Sloní horu nedorazili o chvilku dřív a nemohli tak porovnat výhled za dne a v noci. Ten noční byl luxusní - a oproti výstupu na samotný mrakodrap také výrazně levnější.

Z nejnižší fotoplošinky na Sloní hoře.

O pár set schodů výše.

Hned za Taipeí leží hornatý národní park Yamingshan. Náš hotel byl strategicky vybrán tak, aby to do parku nebylo daleko - ale plány se mění a park zůstává opomenut. Další den místo toho podnikáme road-trip po severním pobřeží. Hlavními zastávkami na trase jsou Yehliu geopark - obří motýli a skalnaté hřiby včetně neznámější Královniny hlavy, která vypadá, že by se co nevidět mohla zřítit - a dále pláž Laomei, kam se chodí pozorovat úžasné zelené řasy, které vždy v sezóně zahalí skály na hranici moře a souše tak, že vás vůbec nemrzí, že se tu nedá koupat. O kus dále stojí černobílý maják značící nejsevernější výběžek taiwanské pevniny. Zážitek dotváří jízda tím nejpřeplněnějším autobusem, co jsem kdy okusila, a smažená sépie v Tamsui u řeky. (mňam)

Kéž by byl noční trh takhle prázdný.

Poslední taiwanský den kombinujeme skalky v Pingxi (lezení pro nehorolezce, tři ostré vrcholky osazené žebříky tak, aby na ně vylezl každý) s vodopádem v Shifenu. Celá takhle oblast leží na trase malé železnice a populární místní zábavou je vypouštění obrovských papírových lampiónů - během lampionového festivalu i jindy, kdykoli.
Pak už nastává loučení: poslední taiwanská večeře (ovoce, bubble tea, (snad vás to nepohorší) hamburger), poslední snídaně v hotelu, cesta na letiště, příšerný let do Pekingu plný turbulencí, sedm hodin na mrazivém a opuštěném pekingském terminálu, docela klidný, ale dlouhý let do Mnichova, deštivé dopoledne v Mnichově, pět hodin ve vlaku...a jsem doma. Už teď se mi stýská.

Mají pravdu. Naše poznávací cesta byla zábavná, poučná i náročná.

Výprava do hor

Oficiální mapa na začátku stezky.

Hlavním lákadlem Taiwanu pro mě od začátku byly hory. Nejvyšší z nich, Nefritová hora (Jade mountain), měří 3952 metrů a je tedy nejvyšší horou celé východní Asie. Pro výstup na ni je potřeba povolení, které se pro velký počet zájemců uděluje stylem loterie. Druhá nejvyšší, Sněžná hora, 3886 metrů, měří stále ještě o 110 metrů více než Fuji v Japonsku. Dohromady je na Taiwanu 286 vrcholů s výškou přesahující 3000 metrů. Pro zdolání mnoha z nich je potřeba horolezecké vybavení a zkušenosti, na první dva ovšem vede pohodlná cesta pro pěší. Nejvyšší horu jsme pro její popularitu rychle zavrhli, druhá nejvyšší vypadala jako dobrá volba - začátek trasy dostupný autobusem, klasická výstupová cesta podle mnohých zajímavější než v případě hory Jade.

Jó, třešně zrály. Tyhle miniaturní byly červené na začátku dubna. Zbytek stromů pomalu odkvétal.

Nejoblíbenějším obdobím pro horské túry je na Taiwanu podzim. V zimě zde může padat sníh, do konce března trvají zimní podmínky, kdy je složitější získat povolení k výstupu, a jako součást vybavení jsou doporučené mačky a cepín. S trochou nervozity sleduji zprávy o sněhové nadílce (typu "Na Sněžné hoře napadl 1cm sněhu") a doufám, že na začátku dubna bude počasí příznivé. Povolení získáváme na 3.-5.dubna, policejní povolení nakonec vyřizujeme až těsně před výstupem, jelikož je vyžadován taiwanský občan jako nouzový kontakt.

Sluncem prozářený les kousek, cca 2200 metrů vysoko.

Ráno před započetím výstupu necháváme přebytečné věci v uzamykatelné skříňce na nádraží v Yilanu. Autobusem do hor to trvá asi dvě a půl hodiny, turistů s podobným cílem jako máme my tu evidentně moc není. Od zastávky autobusu v blízkosti návštěvnického centra v rekreační oblasti Wuling farm je to k začátku trasy 8 km. Cestou potkáváme stádo opic. Jeden mohutný makak si to dokonce vykračuje po silnici naproti nám, ležérním tempem a bez známek toho, že by ho pár turistů s batohy nějak znepokojoval.

Horský hotel - noclehárna pro 120 osob.

Brzy se ocitáme u chaty, kde nám přátelský hlídač zkontroluje povolení a popřeje nám šťastnou cestu. (A také se s námi vyfotí, takhle exotických turistů tu zřejmě moc nemají.) Dozvídáme se, že sníh má být jen na posledních cca 500 metrech před vrcholem. Náš cíl pro dnešní noc, chata Qika, je vzdálen pouhé dva kilometry a 400 výškových metrů. To vypadá zvládnutelně - obavy mám až z následujícího dne. Cesta vede pěkným lesem, schodů není mnoho a dokonce se nám poštěstí zahlédnout muntžaka, drobného asijského jelínka. U chaty svačí pár turistů, noclehárna je zatím zcela prázdná, chatu zdobí jen pár čínských nápisů. Jeden z turistů nám sděluje, že máme všude zavírat dveře, neboť tu žijí zvědavé a mlsné opičky. Na žádosti máme přidělená čísla postelí - hezky nad sebou. Obsazujeme tedy dvě spodní lůžka a já pak celou noc trnu, kdy si přijde nějaký Taiwanec nárokovat své lůžko. Dojídáme oběd, pak večeři, no a jelikož tu není moc co na práci, jdeme spát hrozivě brzy.

Ranní slunce poblíž východního vrcholu.

Na tvrdém úzkém lůžku mezi spoustou zdatných turistů prospím sotva pár hodin. Vstáváme před šestou, vaříme ovesnou kaši a vyrážíme. Podle plánu náš čeká 9 kilometrů a 1400 metrů převýšení až na vrchol, no a pak ještě 4 km sestupu k chatě Saljiu, kde se chystáme přespat.

Flóra ve 3000.

Po třech kilometrech místy dost prudkého stoupání staneme na východním vrcholu Sněžné hory, 3201 metrů. Krásné počasí, rychle putující mraky, mlha střídá slunce, pár slov s dalším bílým turistou (který dlouhá léta žije a pracuje na Taiwanu), vrcholové foto a jde se dál. K chatě jsou to už jenom dva kilometry rovinaté hřebenové trasy. Odkládáme velké batohy, obědváme a chvíli odpočíváme.

Zdravý horský les - kolem 3300 m.n.m.

Nahoru už vyrážíme nalehko (já jen s foťákem, zásoby nese Honzík). Jdeme pomalu, nejdřív serpentinami přes louku, kde veškerý porost zničil požár, až k lesu. Stoupání je zprvu jen mírné. Žijí zde medvědi, divoká prasata a serau tchajwanský. Jeden exemplář se před námi objeví, zrovna když si o něm čtu na informační ceduli. Tento příbuzný ovcí a koz je zezadu pěkně zavalitý - v první okamžik mě jeho přítomnost trochu vyleká, než se rozhodnu, že to opravdu není divoké prase...

Černý les.

Vysokou nadmořskou výšku vnímám jen trochu - nesmím jít moc rychle, abych se nezadýchala. Honzíka trochu bolí hlava. Poslední část cesty je docela dobrodružná - tající sníh klouže, místní obouvají mačky, nám stačí lehké pohorky. Konečně se ocitám na liduprázdném vrcholu a mám ohromnou radost, že jsem to zvládla.

Reklama na horskou turistiku.

Sami na vrcholu.

Vrcholová scenérie.

Kde jinde je tak krásně?

Fotíme se s vrcholovým kamenem, fotíme okolní scenérii a pak už míříme dolů. Sněhová pasáž s sebou nese hodně klouzání, ale vše zvládáme dobře a brzy stojíme na pevné zemi. Zpět u chaty se ocitáme s bezpečnou rezervou před soumrakem. Vaříme těstoviny, sledujeme hodování taiwanských skupin (smažené kuře krásně voní), opět zabíráme cizí postel (ale tentokrát na ní nespím já) a pokoušíme se usnout.

Teplo pouze ve spacáku.

Ráno začíná již o půl druhé, kdy první turisté vstávají, aby stihli východ slunce na vrcholku hory. My vstáváme před šestou až jako jedni z posledních. Cesta dolů je poměrně jednoduchá, potkáváme dalšího muntžaka a pár rodin mířících nahoru (rodiče sem vodí i své docela malé, tak osmileté, děti).
Dole u chaty nás překvapí a pobaví davy turistů, pro které je tu přichystán fotokoutek - "vyfoť se na vrcholku Sněžné hory". Lákavá nabídka.:)

Propásli jsme východ slunce.

Jelikož je dnes na Taiwanu svátek, v okolí Wuling farmy je mnohem více lidí, než ve středu před výstupem. Procházíme kolem tábořiště - obr stany, obr auta - a já si opět uvědomuji, že tahle verze kempování mě děsí. Jedno z projíždějících aut nám nabízí odvoz k autobusu, ale my máme dost času a tak jdeme pěšky až k zastávce. Tuším, že hory mi budou chybět...

Venkovské východní pobřeží

Zhulu Old Trail.

Ač je dělí pouhých 150 kilometrů, východní a západní strana Taiwanu nesdílí mnoho společného. Západní planina ubytovává většinu taiwanské populace. Křižuje ji samá vyvýšená dálnice, uhání tu rychlovlaky, na jedno město plynule navazuje druhé. Na východě se hory zvedají téměř od moře, a tak pro velká sídla není místo. Jak projíždíme vlakem třídy Tze-chiang po východním pobřeží od jihu na sever, za okny se míhají skromné usedlosti obklopené rýžovými políčky a banánovými plantážemi. Na druhé straně bouřlivý oceán - na mnoha plážích je kvůli velkým vlnám koupání zakázáno.

Jdeme se koupat?

Kromě samotné pobřežní scenérie, kterou si můžete vychutnávat třeba na kole, se na východní pobřeží jezdí především do soutěsky Taroko. Obrovský kaňon s krásně mramorovanými skalami má na délku kolem dvaceti kilometrů a po celé délce jím projíždí silnice, z níž odbočuje množství krátkých turistických stezek. Pokoušet se projít kaňon pěšky kvůli frekventované dopravě není moc dobrý nápad. Cesta k uniknutí vede směrem nahoru.

O tomhle se v průvodci nepíše...ale v Xinchengu se nalézá několik zajímavých chrámů.

Ubytovali jsme se v Xinchengu, ležícímu jen 4 km od začátku kaňonu. Po příjezdu jsem byla trochu vyděšená: ocitla jsem se na vesnici. Žádný noční trh, všude toulaví psi, bankomat v 7-11 na nás mluví jen čínsky - jak my tu přežijeme? Atmosféru dotvářely rychle putující šedivé mraky, studený vítr a opuštěná černá pláž s obrovskými vlnami. U moře mi to tu připomíná Island. Nebo Balt. Úchvatné, vůbec mě nemrzí, že není počasí na koupání.

Stálezeleno.

Díky důkladné přípravě jsme měli vyřízené povolení na Zhulu old trail, nejslavnější stezku v okolí soutěsky. Strážce stezky vám po předložení povolení odemkne branku, vy překonáte most přes kaňon a pak už po úzké pěšině stoupáte skrz bujnou vegetaci stále nahoru. Po dvou a půl kilometrech následuje odměna, procházka po útesu. Podél skály vede lano, které jen lehce zvyšuje můj pocit bezpečí: na druhou stranu od stezky vidíme občas jen bílo, občas propast hluboko pod námi. Po půl kilometru ovšem tato adrenalinová zábava končí - dřív byla stezka průchozí v celé své délce asi 10 km, nyní není větší část kvůli sesuvům skal bezpečná, a tak nezbývá než se vrátit stejnou cestou. Krásná procházka.

Perfektní rovinka, jen trochu na útesu.

Zbytek dne se pokoušíme kaňon poznat s pomocí linkového autobusu a občasných exkurzí tu k chrámu, tu do vlaštovčí jeskyně. Svou monumentálností mi toto místo vzdáleně, opravdu vzdáleně připomíná americký Grand Canyon. Kdybychom měli víc času, ráda bych zamířila i do kopců nad návštěvnickým centrem, ukrývajícím pár domorodých vesniček. Takhle místo toho odpoledne kráčím po silnici kolem hřbitova a parčíku spravovaného obrovskou cementárnou na druhé straně silnice zpět do hotelu. Večer po dlouhém odhodlávání zjišťujeme, že čínská restaurace naproti má kupodivu i anglické menu, a my se tedy můžeme bezpečně najíst...

Zvláštně modrá řeka a mramorované skály.

Následuje odpočinkový den v pobřežním Yilanu, městu vzdáleném jen cca hodinu jízdy od Taipeie. Obdivujeme Lanyang muzeum na kraji města - ve fascinující budově mezi mokřady a horami. Aby se neřeklo, procházíme muzeum i zevnitř - je tu spousta školáků, dočasná výstava pouze v čínštině, a expozice o Yilanu ze všech úhlů.

Lanyang museum v Yilanu.

Od muzea je to jen kousek k oblíbené surfařské pláži s výhledem na Želví ostrov - nevelký ostrov tvarem připomínající želvu. V době naší návštěvy není ostrov skoro vidět - zatažené, občas deštivé počasí ale i tak všechny surfaře neodradilo, a tak se chvíli bavíme pozorováním jejich převážně marných pokusů o jízdu na vlnách.

Fotokoutek u stěny muzea.

Večer si užíváme zdravou večeři tvořenou pořádnou dávkou ovoce a trochou smradlavého tofu - odvážila jsem se, mám radost. :) Jen nechápu, že mi ho Honzík nedovolil konzumovat na hotelu...

Hlídač našeho penzion...ty hrozivěji vypadající jsem nefotila.

Dvě rozdílné, rozpálené metropole jihu - Tainan a Kaohsiung

Vláček z Fenchihu prudce klesá, divoké zeleně ubývá, a já cítím, že se zpět do chaosu velkoměst nijak zvlášť netěším. První dojmy z Tainanu to jen potrvrzují: hotel kilometr a půl od nádraží, kdyby to bylo v Praze, pohodová procházka. V Tainanu, který je označován jako taiwanský historický klenot, to znamená půl hodinový úmorný pochod krytými pasážemi, kdy je třeba neustále koukat pod nohy, jelikož se sem tam objevuje nečekaný schod. Když se pasáži projít nedá díky zábranám na cestě, je třeba vykročit do rušné silnice.

Anping Fort aneb zde byli Holaňdané.

Ve středu města nás vítá Famous Hotel Tainan. Starý dům s jedním starým výtahem. Chceme využít místní pračku: ta se nalézá ve střešních prostorách, které na mě působí jak ideální kulisa pro nějaký horor. Hlavní devízou našeho pokoje o pár pater níž je výhled přímo na chrám. Ač trochu unaveni, chceme si po pár dnech ve vnitrozemí zase užít pořádný noční život - vydáváme se tedy na night market. Ty se v Tainanu konají každý den jinde, dnešní lokace je vzdálená jen asi dva kilometry a jelikož se neorientujeme v systému místních autobusů, jdeme pěšky. V záplavě stánků s vonícími i nevonícími pochoutkami jsme opět ztraceni: největší hlad utišujeme malým, téměř normálním sendvičem, následují plněné knedlíčky, ústřicová omeleta a nepopsatelná smažená placka posypaná švestkovou esencí. Vše konzumováno v prachu na kraji parkoviště. Na cestu zpět k hotelu si kupujeme studený kiwi-citrón kelímek a pak je nám trochu veseleji. :) (Žádný alkohol, nebojte.)

Tree house. V tomhle bych asi bydlet nechtěla.

Historické krásy Tainanu se snažíme poznat v okrajové části zvané Anping. Její dominantou je holandská pevnost Fort Zeelandia, prostorný areál s hradbami z  červených cihel, s jednou malou bílou věží postavenou v dobách, kdy už pevnost neplnila svou původní funkci. Je tu velmi živo: školáci na výletě poznávají historii vlastní země a také vytváří povinné skupinové fotografie.
Jen o kus vedle se nalézá stromový dům, Anping treehouse: bizarní atrakce, kde vedle sebe stojí starý obchodní dům společnosti Tait&Co, fungující jako malé muzeum historie Tainanu, a zřícenina obyčejného domu porostlá obřím badyánem (fíkovník bengálský). Abychom si dům mohli důkladně prohlédnout, jsou zde vystavěny nadzemní chodníčky. V jedné místnosti se nalézá výstava maleb mladého taiwanského umělce. Obrázky jsou krásně barevné a úplně z nich čiší taiwanská atmosféra, kterou se už týden snažím vstřebat. Škoda, že žádné nejsou na prodej.

Kousek od hotelu pán maluje filmové plakáty.

Už týden na ostrově a zatím jsem neviděla moře - pohled na mapu mě dovedl k přesvědčení, že v Anpingu se to může změnit. Výsledkem byla strastiplná hodinová pouť k zcela opuštěné, špinavé pláži. Ještě že u ní staví turistický autobus, který nás zaveze zpět do centra.

Jeden z mnoha v centru Tainanu (chrám i banyán).

 Tam prohlížíme východní bránu, dva chrámy (jeden z nich celý pod lešením), a starý japonský obchodní dům Hayashi, kde se dá vystoupat až na střešní terassu. Pak se vydáváme po nezbytných nákupech v přípravě na nadcházející trek. Cesta domů vede přes další noční trh, který se sice nachází jinde než ten včerejší, ale jinak je mu velmi podobný. Nezapamatovala jsem si ani to, co jsme na něm vlastně svačili...označení večeře si to tentokrát snad ani nezasloužilo. Nicméně poprvé ochutnáváme bubble tea: zábavný, sladký čaj s mlékem a želé kuličkami, taiwanská specialita.
Ráno stíháme obejít ještě několik chrámů v bezprostřední blízkosti hotelu, abychom náš pobyt zde zakončili v dvojvěžaté, jedenácti želvami (plus mínus tři) střežené pevnosti Fort Provintia, také známé jako Chihkan Tower.

Úvod k lotosovému jezírku.

Vlakem přejíždíme do Kaohsiungu: do třetího největšího města Taiwanu je to zhruba hodinka cesty. Podél potůčku (příjemná změna) dojdeme do hotelu, kde odložíme zátěž a metrem (ještě příjemnější změna) dojedeme k Lotosovému jezírku. Ideální místo, kde strávit jedno nenáročné odpoledne, zvlášť pokud se nebojíte tygrů a draků.:) Okruh kolem (umělého) jezera měří na délku asi čtyři kilometry a pokud plánujete navštívit všechny pozoruhodnosti, které tu jsou nashromážděny, opravdu to za míň než půl dne nezvládnete. My začínáme poklidným, rozlehlým konfuciánským chrámem. Následují další chrámy, čím dál tím barevnější a kýčovitější, ne nadarmo často atrakcím u  tohoto jezera přisuzují pouťový charakter. Ale mě to vůbec nevadí, jsem příznivce barev a zvířátek.

Strážci lotosů: tygr a drak.

Mimo jiné tu stojí chrám ve tvaru boha Xuanwu. Bůh drží meč dlouhý 38.5 metrů, cestu k němu zdobí množství jezdeckých soch s opravdu bohatou paletou jezdeckých zvířat a pod ním skřehotá záplava chovného ptactva.

Na dračí pagodu jsme vystoupali, na tygří už nějak nezbyly síly.

O kus vedle se tyčí jarní a podzimní pavilón - dostanete se k nim po průchodu skrz chřtán draka až k jeho ocasu. To už jsme v oblasti leknínů - některé kvetou, jiné už jsou odkvetlé. Jejich zeleň pokrývá hladinu jezera až k památce nejznámější - pagodám tygra a draka, dvěma mohutným věžím hojně zdobeným draky a tygry. K jedné procházíte přes tygra, k druhé opět drakem. Z horních pater je skvělý výhled na celé jezero i houšť mrakodrapů za ním.

Tenhle chrám působí trochu zlověstně. K Buddhovi na střechu se asi nepoodíváme. (Teoreticky je to možná, výtahem.)

To už se pomalu smráká - zbytek jezera včetně chrámu s obrovským buddhou na střeše obcházíme značně zrychleně. Z metra vystupujeme na výstavní stanici Formosa Boulevard a večeře je neplánovaně opět na nočním trhu - polévka pálí víc, než by nám bylo milé, obsahuje velké kusy podezřelých tmavých bloků (domnívám se, že šlo o prasečí krev), a ještě k tomu se při našem odchodu strhne hádka, jelikož již zaplacené jídlo po nás chtějí platit ještě jednou. Našemu anglickému vysvětlení, jak to bylo, prodavač vůbec nerozumí...až se zapojením dalších zákazníků se situace nakonec vyřeší. I tak ale na romantickou večerní procházku kolem blízké Love river už vůbec nemáme náladu. Ráno řeka tak romantická není...ale i tak je tu docela příjemně. Těsně před odchodem na nádraží zkoušíme i velký bonus našeho hotelu: zmrzlina zdarma. Bohužel jsem si opět omylem dala fazolovou...

Nejkrásnější stanice metra na Taiwanu aneb místní ztvárnění čtyřech ročních období.

Oblíbený Alishan a opomíjené Fenchihu

Fauna v Alishanu - poměrně krotké veverky.

Kdo by nechtěl vidět slavný Alishan - snadno přístupnou horskou oblast ukrývající mohutné staré stromy, kvetoucí třešně, a pár vláčků k tomu?
Následující etapa cesty byla organizačně dost složitá. Až jsem si doma občas říkala, jestli by nebylo lepší Alishan ignorovat a rekreovat se o pár dní  déle u Sun Moon Laku, či snad si užívat tropy během poznávání Kaohsiungu.

Čekání na vlak (bez jízdenky, s fotoaparátem).

Alishan je totiž strašně oblíbený - a o je problém. Zážitkem, o který jsem v oblasti stála nejvíc, byl dlouhatánský sjezd z kopce úzkokolejnou železnicí, z horského městečka Fenchihu až dolů do Chiayi, města ležícím na trase normálních vlaků brázdících hustě osídlené západní pobřeží. Jízdenky je možné rezervovat čtrnáct dní předem přesně ve správný okamžik, jinak se vyprodají a do vláčku vás na stání nepustí. Nakonec se nám to povedlo, tak jsme rezervovali ještě jízdenky na minibus ze Sun Moon Lake do Alishanu - jezdí jen dvakrát denně ráno - a těšili se na kvetoucí třešně a vzrostlé cedry.

Vidíte divočáka?

Cesta od jezera do Alishanu vede přes hory, zatáčky nás čekají už od samého začátku, dlouhé stoupání v nezbytných serpentinách přichází až o chvíli později. Na začátku cesty se bavíme sledováním dvou objemných kufrů, které jejich majitelé usadili na sedačku, aniž by si uvědomili, že o chvíli později budou tytéž kufry putovat po celé zadní části vozidla. S pomocí dalších cestujících jsou kufry brzy umravněny a my se pomalu dostáváme až na hranice národního parku  Yushan, který je domovem nejvyššího taiwanského vrcholu, Nefritové hory (Mt Jade). Dál do tohoto národního parku jsme bohužel nepronikli, chyběl nám čas i povolení  úřadů (povolení pro výstup na nejvyšší vrchol se udílí na základě loterie, zatímco o povolení na jiné vrcholy stačí zažádat v dostatečném předstihu).

Stylově do Alishanu.

Samotný Alishan byl dost podobný tomu, jak jsem si ho představovala. Obyčejná středa a přesto spousta lidí - převážně Asiatů v zářivém outdoorovém oblečení, převážně dovezených až ke vchodu obrovskými zájezdovými autobusy. Každá jen trochu kvetoucí třešeň v obležení turistů s fotoaparátem či aspoň mobilem. Ale také mohutné cypřiše ve stinném, starém lese, z kterého i přes okolní šílenství vyzařuje naprostý klid. Chyběla jen mlha, která místní lesní scenérii často doprovází - v době naší návštěvy panovaly tropy, ve vysokohorských podmínkách utlumené na dvacet stupňů Celsia, tentokráte už dostatečně hřejivých.

Chodníček mezi stromy č. 23 a 24 (možná i jinými).

Základní okruh alishanskou rekreační oblastí - pečlivě udržovaným areálem, kam se platí vstupné a blízké hotely jsou všechny předražené, ale zároveň nezbytné, pokud se chcete pokusit zahlédnout slavné "moře mraků" při východu slunce - stihnete projít za pár hodin. Ačkoli většinu času trávíme v lese, celou cestu kráčíme po dřevěných, často schodovitých chodníčcích, chránících les před náporem turistů. Na trase je vyznačeno 50 obzvláště významných stromů. Opodál stojí chrám Shouzhen a několik stánků s občerstvením. Druhým směrem vede stezka k pohlednému jezírku Sisters pond, a pro zdatné a pokročilé také na jeden z blízkých vrcholů, Mt Daito, 2663m. Celá oblast je kromě turistických stezek protkána také kolejemi, po kterých jednou za čas prosviští malý vláček tažený červenou lokomotivou.

Mírně zvlněná cestička poblíž Fenchihu.

Romantické brzké vstávání následované východem slunce si necháváme z organizačních důvodů ujít, a tak odpoledne Alishan opouštíme. Jedinkrát na Taiwanu zažíváme nesoulad poptávky o jízdu busem s nabídkou volných míst k sezení, a s notnou dávkou štěstí obsazujeme poslední dvě volná sedadla v autobuse do Chiayi. Až tam dojet nechceme - vystupujeme v Shizhuo, obci obklopené malebnými čajovými plantážemi. Připravujeme se na pět km dlouhý pochod po silnici do Fenchihu, kde nás snad čeká hotel, když v tom pozorujeme přijíždět nečekaný autobus, který míří správným směrem. V hotelu jsme o dost dřív, než jsme doufali, a máme čas okusit ještě turistické chodníčky obklopující toto horské městečko.

Máme místního průvodce.

Za doprovodu místního pejska, který s námi po jednom pohlazení vystoupá neuvěřitelné množství schodů, se procházíme liduprázdnými, divokými bambusovými háji. Pomalu se smráká, stromy halí mlha a já cítím k Fenchihu narůstající sympatie. Podvečer v tomto nenápadném městě je kouzelný.

Tradiční večerní mlha.

Na poznávání Fenchihu a okolí máme ještě dalšího půl dne, pak nám jede vlak. Čas využíváme lehce ambiciózní túrou, která začíná mezi čajovými plantážemi v Shizhuo, stoupá přes dva zalesněné vrcholy (až 1800 metrů), a končí již známými bambusovými háji obklopujícími Fenchihu. Nutno říct, že prozářené poledním sluncem vypadají úplně jinak. Já preferuji zamlženo.

Libo oolong nebo jasmín? S mlékem či bez?

Náš pobyt ve Fenchihu zakončujeme dalším rozpačitým gastronomickým zážitkem. Temně růžový nápoj ze sladkých rajčat (která tu rostou na stromech) doprovází dvě obědové krabičky, z jejichž obsahu je Honzík značně zarmoucen - je lepší šťavnatý plátek bůčku nebo tenoučké, hezky prorostlé plátky kančího masa? Mám pocit, že po tomhle zážitku Honzík na Taiwanu přechází na vegetariánskou stravu.

Bezpeečná strava - sladká rajčátka.