Konec v Lisabonu

Poslední dva a půl dne jsem měla strávit v portugalském hlavním městě. Po všech těch azorských krásách jsem se už napůl těšila domů, a kdybych si měla vybrat, tak zůstanu ještě po zbytek dovolené na ostrovech. Lisabon mě i přes tento nepříznivý stav docela potěšil.

Basílica da Estrela.

Když vás budou před odjezdem varovat před lisabonskými kopci, berte tahle varování zcela vážně. Ne nadarmo tu kromě světoznámých žlutých tramvají mají i žluté lanovky a výtah. Již první krátká cesta od stanice metra Rato do hostelu mě přesvědčila. Nejdřív dlouho z kopce, pak krátce do prudkého kopce. A pak, po odpočinku, opět do prudkého kopce - až k ohromné katedrále v nepříliš navštěvované čtvrti Estrela. Vstupuji dovnitř a stávám se náhodnou návštěvnicí cizí svatby. Usedám do zadní řady a u známých tónů jakési cizokrajné verze Hallelujah se snažím nedojímat až k pláči. Působivý začátek mého setkání s Lisabonem.

Domy všechny stejně vysoké.

První odpoledne probíhá ve jménu téměř náhodného toulání úzkými uličkami. Občas sleduji tramvajové koleje, které míří tam, co většina turistů. Občas sleduji přímo ty turisty. Když potřebuji pauzu, vstupuji do jedné kavárničky a poprvé ochutnávám originální verzi slavného vaječného koláčku, pasteis de nata. K tomu jednu malou silnou kávu - zjistila jsem, že k tomu koláčku se prostě hodí. Až na to, že zákusek je tak sladký, že trochu lituji, že jsem do kávy vysypala celý sáček cukru (jinak by pro mě jakožto výhradního konzumenta čaje byla spíše nepoživatelná).

Pod kloboukem v podloubí.

V kontrastu s úzkými uličkami čtvrtí Bairro Alto a Sao Bento působí široké rovné bulváry čtvrti Baixa, vedoucí z rozlehlého prostranství u řeky Douro (Praca do Comércio) poněkud nepatřičně, jako by do Lisabonu ani nepatřily. O kus dále na sever se nachází údajné centrum města - náměstí Rossio. Dál vede frekventovaný široký bulvár Avenida da Liberdade.

Podvečerní Avenida.

Průzkum města mě natolik pohltil, že najednou zjišťuji, že už je dost pozdě a já ani nevečeřela...a jelikož se právě nacházím na jakémsi místním trhu, poroučím si jednu tortillu s pečeným vepřovým bůčkem, k tomu ochutnávám osvěžující sangriu, vše konzumuji na zastávce autobusu a pak utíkám zpět do hostelu na kopci. S mírným zklamáním zjišťuji, že bez mapy to tentokrát nepůjde, jinak bych Lisabonem taky mohla bloudit až do rána.

Kašna na náměstí (podrobnějšího popisu nejsem schopna).

Terceira: Angra

Další ukázka plánu čísla jedna - tady bychom bydleli (ulička vedoucí k moři a modré katedrále v centru města).

Angra do Heroismo je město, kam bych vás všechny nejraději hned teď přenesla. Kouzelné. Nevelké, tedy pro mě akorát, nedivoké, nerušné, neprázdné...stačila mi krátká cesta od autobusu do hostelu, abych si Angru zamilovala.
Předtím jsem absolvovala nejkratší let v mém životě: 25 minut normálně, 35 minut s pěti kolečky nad letištěm navíc. Přiznávám, klidně bych si nějaké to kolečko odpustila. Letiště na Terceiře je značně větší než na Picu, a tak se musím ptát v informacích, kde se vlastně nalézá autobusová zastávka. Tuhle informaci normální turista nepotřebuje. Autobus, který výjimečně jede vnitrozemím ostrova až do Angry, využívají zpravidla jen místní.

Vnitrozemí ostrova - záznam z projížďky autobusem.

Angra do Heroísmo je údajně nejkrásnější azorské město. Zapsáno na seznamu UNESCO. Jeho počátky sahají do 16. století, až do století 19. bylo důležitým přístavem pro portugalské lodě plovoucí z Portugalska do jeho kolonií. Město má asi 20 000 obyvatel a jeho historické centrum je příhodně velké, aby se z jeho prozkoumání mohla stát úžasná pěší procházka. Je tu všechno: úctyhodné kostely, velká a turisty vítající radnice, moře, kopečky, v pozadí hory obývané býky. Ano, běhání s býky (bullfighting on a rope) je pro místní oblíbená kratochvíle, snad každý týden probíhá o víkendu akce v nějakém místě ostrova (sezóna od května do října).

Magický podvečer.

Večer mířím ještě na přilehlou horu Mount Brasil. Značenou trasu tentokrát neprojdu celou. Místo toho usedám kousek od pevnosti, která Angru střežila dlouhá léta. V ruce azorský banán a v očích respekt z úctyhodných šedých mraků nad horami uprostřed ostrova. Azorské proměnlivé počasí si tu užívají do sytosti. Já jen do polosyta - Angra mě uchvátila, ráda bych tu ještě den zůstala, místo toho mě čeká návrat zpět do ruchu velkoměsta. Lisabon je jen 1500 kilometrů daleko.

Misericordia. Můj favorit mezi kostely.

Katedrála. Za malý poplatek vás pustí nahoru k věžím, odkud je docela pěkný výhled.

... výhled na prostranství dole pod vámi.

Radnice na netypicky velkém náměstí.

Můj oblíbený bod: pyramida nad zahradami Duque da Terceira. Rozhled na všechny strany.

...třeba směrem do vnitrozemí.

Pohled na Angru od pevnosti. Smutné loučení s Azory.

Azorské proměnlivé počasí.

Azorský hřebec (nebo klisna).

Azorský holub v parku Duque da Terceira.

A ještě jeden živočišný druh: křeček na konec.

Pico - Faial

Ranní Pico a Sao Jorge.

Autobus ze Sao Roque do Madaleny má jet v 7:15. Snídaně začíná v osm. Klasický azorský ranní scénář byl tentokrát obohacen tím, že kolem mě čekající na zastávce cca v 7:10 projel autobus, ani nepřibrzdil. Po dalších deseti minutách čekání se začínám smiřovat s představou, že místo pohodového výletu lodí na ostrov číslo tři, Faial, se budu muset vyškrábat na další kopec. Což o to, ráda bych stanula na náhorní plošině u jezera, ale maličko se bojím. Jednak nevím, jak moc se na mě podepsalo včerejších 1200 m převýšení, jednak si nejsem jistá, jestli chci strávit celý den na opuštěné stezce lesem a pastvinami.

Cestou na Faial.

Nakonec se ukazuje, že žádný velký omyl nenastal. Autobus přijede, v Madaleně mě vyloží přesně u trajektu, no a lodí je to na sousední Faial pouhé půl hodinky. Kdybych měla více času, neváhám a spěchám objevovat faialskou verzi Pica - tedy místní zelený a zamlžený kráter uprostřed ostrova. Ale mám jen jedno dopoledne. Takže si to pohodovým tempem šinu k přístavu - chloubě Horty. Jachtaři, kteří se právě vrátili z měsíčního výletu - nebo několikaleté plavby kolem světa - tu pomalovali molo záznamy o svých dobrodružstvích. Ač nemám námořnické sklony, dýchne tu na mě romantická atmosféra dlouhé cesty na malé lodi. Jen vy, váš pes a moře. Česká stopa neobsahuje ani toho psa: dva krajané tu ponechali záznam o sólo plavbě.

Jó, to má někdo zajímavý život...

Pobřeží kolem Horty je zajímavě členité. Krátká značená trasa umožňuje navštívit přilehlý kulatý pahorek obklopený mořem. Cestou zpět se zastavuji na malé pláži Porto Pim a letos poprvé se celá nořím do oceánu. Škoda, že ten zde díky chráněné poloze v zálivu připomíná spíše Máchovo jezero. Navíc, právě když vylezu z vody, začíná pršet. Opalování na pláži se tentokrát nekoná.

Z jedné strany hory pláž, z druhé přístav.

V samotné Hortě stíhám zmoknout a navštívit několik kostelů a suvenýrů. Stejná loď, co mě přivezla sem, mě veze i zpět.

Horta z lodi.

Cestou necestou - krátká trasa zahrnuje prudké stoupání, klesání, schody a výhledy.

Sympatická jachtařka.

Zpět na ostrově Pico si zamýšlím ještě jednou užít místní unikátní UNESCO vinice. Na kraji Madaleny stojí budova patřící vinařské společnosti, vykupující hrozny od malých pěstitelů a vyrábějící víno. Má představa je taková, že každou hodinu tam mají na programu prohlídku pro turisty. Realita je trochu jiná: prohlídka v angličtině se koná dvakrát denně a já na místo dorazím přesně deset minut před jejím začátkem. Tomu říkám štěstí. 

Červená mezi vinicemi.

Průvodkyně je mladé sympatické děvče, které, nic překvapivého, má rádo víno, a to i když se na jeho výrobě musí celý rok podílet. Dozvídáme se, že pěstování hroznů v azorských podmínkách není žádná legrace. Tu málo sluníčka, tu moc deště a už druhý rok silně podprůměrná úroda. I za normálních podmínek je produkce azorského vína tak malá, že se prakticky nikam nevyváží. Prohlídka končí ochutnávkou. Zjišťuji, že ochutnat pět různých druhů během půl hodinky není jen tak. Šestý druh jako bonus už raději odmítám, kupuji jednu láhev dezertního Lajida, které mě asi lehce omámilo, a vyrážím na rychlou procházku mezi vinicemi. Je tu krásně.

Francouzský nebo americký dub - není to jedno.

Dům mezi vinicemi.

Vysvitlo slunce, u moře končí se den.

I vevnitř kostela se vyskytují azorské rysy.

Kde je Wally?

Pico: Pico

I climbed Pico mountain. Tenhle nápis teď zdobí mou ledničku a jsem na něj náležitě hrdá. Mise splněna.
Popravdě, nešlo o nic extrémně náročného: 3 a půl hodiny jdete pomalu do kopce, 3 a půl hodiny pomalu z kopce. Mezitím se můžete hodinku vyhřívat na vrcholku (doslova - ze země tam stoupá teplá pára).

Cestou dvakrát obdivujete duhu (což také znamená, že několikrát trochu zmoknete).

Podivujete se nad tím, jaktože tenhle pán má na nohou bílé polobotky, na sobě sako a v ruce igelitku (a jde stejně rychle jako vy).

Říkáte si, co byste asi viděli, kdyby zrovna nebyla mlha.

Jedinou rovinku si užijete ve vrcholovém kráteru.

Na vrcholku vás lehce zamrzí, že nahoru už to nejde.

Pokud máte štěstí, na vrcholku si procvičíte počítání do tří: Sao Jorge, Faial, Graciosa.

Cestou dolů zjistíte, že klesat od čtyřiceti šesti k jedné je docela náročné (46 číslovaných tyčí značí cestu).

Kupodivu vám zbyde dost sil, abyste se večer šli projít k větrnému mlýnu.

Večer také můžete relaxovat v přírodním bazénku.

Když konečně spatříte Pico zezdola, žasnete. Tam na špičce jsme dnes byli.

V klášteře se vám poté bude spát jako v ráji.

Pico: Sao Roque

Vrchol mého výletu se jmenuje prostě Vrchol, portugalsky Pico. Druhý největší ostrov Azor se pyšní nejvyšší horou Portugalska. Její jméno byste uhodli...Měří 2351 metrů a když na ostrov přilétám, je z ní vidět metrů tak pět set. Zbytek halí mlha. Podobný stav panuje celý první den.

Přivítání: na jednom Picu jsem, druhé není vidět.

Pico mě kromě hory okouzlilo svou prázdnotou. Žije zde pouhých 16 000 lidí a většina z nich považuje Pico za nejlepší azorský ostrov. Letiště obsahuje šest přepážek, dva gaty a dva velké květináče s ukázkou azorských endemitů. Ubohé květinky nevypadají, že by se jim na letišti dařilo. Zato já mám na jejich prohlídku dost času - na letiště zavítají dva autobusy za den v každém směru. Za hodinu a půl čekání stihnu zamávat všem ostatním spolupasažérům z letadla, z nichž většina nasedne do půjčeného auta a zmizí.

Velryby už jsou dnes naštěstí jen na koukání.

Autobus mě doveze do Sao Roque, kde stojí úžasný klášter ze sedmnáctého století. Můj domov na nadcházející tři dny. Ze soukromého dvoulůžkového pokoje (jediný pozůstatek plánu č. 1) výhled na moře, na prostorném dvoře strom přání...co víc si přát. :) V Sao Roque jsou turistické informace a velrybářské muzeum - přímo v budově, kde se velryby dříve zpracovávaly (a taky restaurace a supermarket - tedy vše, co byste mohli potřebovat).

Opalovací krém netřeba, deka možná trochu chybí.

Důrazně si připomínám, že mě zítra čeká výstup na Pico, a tudíž bych si dnes měla dopřát odpočinkový den. Jenže...to by to tu nesmělo být tak hezké. Po silnici kolem bazénku v Santo Antonio vyrážím vstříc vinicím na severním pobřeží. Skrz vinice samotné už vede značená stezka. Dojmy jsou nepopsatelné. Ztuhlá láva je úžasně černá, mezi ní se občas krčí malý keřík vína, moře je divoké a nespoutané...skvělá kombinace. Stezka vede podél pobřeží, místy přímo přes lávové pole. Dalo by se po ní dojít až téměř k letišti, ale já zahýbám do osady Santa Luzia. Tam u kostela zase stezku potkám, nechám se po ní vyvést na malou exkurzi po svazích Pica, pak už se otáčím a mířím k domovu.

Černo-zelená.

Do kláštera dorážím se směsicí nadšení a obav - den to byl krásný, ale nohy a záda mě trochu bolí. Až tak, že v zájmu ušetření energie vynechávám večeři v restauraci, místo toho mě zásobuje místní Spar. Později zjišťuji, že jsem za odpoledne ušla bezmála pětadvacet kilometrů.

Sao Jorge z okna pokoje.

Stezka mezi dávnými vinicemi.

Černý...

...a bílý.

U bílého kostela.

Jeden z nejnebezpečnějších tvorů, co zde žijí.

Hortenzie o měsíc později.