Vzala jsem tedy průvodce a přečetla si několik zásadních informací.
1. V Litvě žije nejvíc čápů z celé Evropy. Celých 13 000.
2. 6. července tu slaví jakýsi národní svátek s mistrem Husem zcela nesouvisejícím.
3. V Klaipedě máte místo těch očividných turistických objektů hledat sochy. Mají jich tu velmi mnoho.
4. Loď na Kurskou kosu odplouvá z přístaviště pod starým hradem.
I bez nějakého většího výzkumu, co se v Klaipedě (3. největší litevské město) vyplatí vidět, jsme na nějaké ty zajímavosti natrefily. Třeba na tuhle velkou plachetnici kotvící na řece, která o kousek dál ústí do moře.
Divadelní náměstí na kraji malého klaipedského starého města je dozajista hezké, když je prázdné. Tentokrát bylo nejen hezké, ale i velmi živé. Zdobilo je plno postarších dam/pánů ve velmi barevných krojích, s vlajkami reprezentujícími jednotlivé pobaltské kraje. Ačkoli jsme ne úplně chápaly, co se tu děje - zřejmě to byla součást oslav státního svátku, bylo to fascinující.
Některé soubory vypadaly značně neuspořádaně, jiné zvládaly pózování i focení.
Dle instrukcí místních ukazatelů jsme zamířily k terminálu lodí, doufaje, že jedna z nich nás převeze na Kurskou kosu. U břehu zálivu se ukázalo, že terminál trajektů se nachází na druhé straně řeky...z té naší odjíždějí zájezdové lodě a navíc sem míří onen zvláštní průvod v kostýmech.
Má netrpělivost vedla k tomu, že jsme nepočkaly ani na vztyčení lotyšské vlajky, a vydaly se zpět k mostu a na druhou stranu řeky. Tam jsme měly pět sekund na to, abychom nasedly na správnou loď na Kurskou kosu (špatná volba by nás dopravila k mořskému akváriu neznámo kde).
Ale povedlo se a my za doprovodu hejna racků vypluly. Než jsme si stačily vybrat nejlepší místo na palubě, už jsme byly na druhé straně zálivu. Tam už čekal přistavený autobus, který nás za půl hodinky vysadil v Juodkranté, našem dnešním cíli.
Flora, krásná to vila narůžovělé barvy v těsné blízkosti pobřežní promenády, nás zvládala ubytovat už v jednu hodinu. Pocit pohodové přímořské dovolené kazilo jen to, že jsme zatím neviděly moře...a jako obvykle pár přebytečných černých mraků.
Ty fungovaly jako dobrý argument, proč si nepůjčit kolo a nezničit maminku (a teoreticky i sebe) 30km dlouhým výletem do největší litevské osady na kose, Nidy. Jinak jsou tu kola šíleně populární, terén až na drobné výjimky zcela rovný a průnik cyklostezek a silnic nulový (cyklostezka po celé délce pevniny jen pro kola, silnice pro auta).
Juodkranté je dlouhá úzká ves táhnoucí se podél laguny. Je tu dost restaurací a hotelů, kostel, pobřežní promenáda se sochami, pár lodiček i atrakcí. A také spousta výletníků, hlavně místních.
První atrakce, na kterou jsme narazily, byl vrch čarodejnic. Nedlouhý okruh lesem se spoustou dřevěných soch postav z místních pohádek a příběhů vás omámí natolik, že si na jeho konci budete chvilku myslet, že jste u Baltu, i když jste zpět u laguny.
K Baltu se můžete vydat po cyklostezce vedoucí kousek za Flórou. Pevnina je v těchto místech široká asi 1,5 kilometru, a celou oblast mezi dvěma břehy zaplňuje nádherný převážně borový les. A cesta vede nejdřív do kopce, pak z kopce - hurá, konec nekonečných rovin! Neváhejte. Vidět divoký Balt je zážitek, i když zrovna není počasí ke koupání.
Pláž od zbytku pevniny odděluje pás dun. V některých místech jsou vysoké, písečné a holé - asi jako Sahara. To jsme bohužel neviděly. Jinde jsou zarostlé a nevysoké. Právě takové jsme překonaly cestou k moři.
Až na to, že se v moři v panujících klimatických podmínkách nešlo koupat, bylo u Baltu nádherně. Obrovské vlny, silný vítr, liduprázdná pláž s rozlámanými bílými mušlemi, pár červenými kamínky a kupou prázdných schránek nějakých brouků. S šancí na nalezení kousku jantaru.
Po návratu zpět k laguně do Juodkranté si rozdíl uvědomujeme ještě mnohem zřetelněji. Poklidná hladina, na které se pohupují malé lodičky i kachny, moře vůbec nepřipomíná.
Výlet uzavírá vycházka za kormorány a volavkami. Ti si za své sídlo vybrali kus suchého lesa na jih od Juodkranté. Není to daleko ani pěšky, nejprve sice váháme, jestli nás nečeká dlouhé a nebezpečné putování po silnici, ale brzy již slyšíme a vidíme obyvatele prosperující ptačí kolonie.
V kolonii napočítali přes 3000 hnízd kormoránů a 300 hnízd volavek. Je tu vyhlídková plošina. Uprostřed všeho toho krákání mi přijde, že se jedná o jeden z nejlepších zážitků letošního léta. Jak by si tu asi připadal pravý ornitolog...
Z plánu na romantickou večeři ve vile Flora nějak sešlo, ale i tak jsme tušily, že z Kurské kosy se nám nebude chtít odjet. Brzy ráno, ještě před snídaní, jsme si pro velký úspěch výlet k Baltu zopakovaly ještě jednou. A výborná grilovaná zelenina a žampiony nám loučení taky moc neusnadnila. Kdybych měla nějaký seznam míst, kam se chci vrátit, Kurskou kosu bych tam určitě připsala.
