Gyeongju, město dávných králů

Z Yeosu do Busanu má autobus podle průvodce jet 4 hodiny. Zvládá to za necelé tři. I to je dost času na promyšlení toho, jak správně vyslovit Gyeongju, abychom místo do tohoto turisticky velmi populárního města nebyli odeslání zpět do Gwangju. Povedlo se a autobus společnosti Gumabus (na čemž tedy vůbec nezáleželo) nás během hodinky dopravil do cíle.

Z nádraží místních autobusů následoval klasický pochod řízený GPS až do hotýlku, tentokrát jménem Sum. Čtyři hodiny odpoledne, konečně přestává pršet. Už bez zavazadel se tedy vracíme po našich stopách na první průzkumnou výpravu ke hrobkám. Centrum města tu místo mrakodrapů či moderních budov zdobí nádherné, idylicky vypadající oblé kopečky. Roste na nich svěže zelená travička, občas z úbočí vyrůstá i celý velký strom, a uvnitř odpočívají panovníci dávné dynastie Silla, která zde vládla celých tisíc let. Několik takovýchto hrobek je volně přístupných - můžete se mezi nimi procházet, usadit se přímo na kopečku je bohužel zakázáno.

Pár ilustračních fotografií hrobek a umělecké uličky zdobené sochami zvířat a nastává čas na další korejskou hostinu. Vybíráme restauraci v centru, zvoucí na grilovaný bůček. Vevnitř se dozvídáme, že tato pochoutka je určena pro minimálně tři osoby, a volíme tedy o něco dražší variantu marinovaného masa. Výsledkem byla nejlepší korejská večeře, tenké plátky vepřového, zelenina a výborná nasládlá omáčka.

Další den ráno se vydáváme k jednomu z nejslavnějších korejských chrámů, zvanému Bulguksa. Linkovým autobusem k němu překvapivě nemíří téměř nikdo, i když cesta je to hezká...rýžová políčka občas zdobená volavkou, o kousek dál hory. Chrám samotný se podle mě nijak nevymyká z korejského standardu - je hezký, ale nijak pozoruhodný. Nejzajímavější mi přišlo sledovat množství školních skupin, které sem přijely na výlet.

Hned vedle začínají stezky vedoucí do blízkých hor, případně k buddhistické posvátné jeskyni Seokguram, která je taktéž vyhlášenou památkou. My protentokrát odoláváme lákání přírody a vydáváme se zpět do města.

Odpoledne je horké a náročné. Ignorujeme doporučení, že po Gyeongju se pohybuje lépe na kole, a pomalým tempem se přesunujeme od jedné atrakce k druhé. Začínáme v parku Tumuli, kde je největší koncentrace hrobek, k tomu hraje meditační hudba...Do jedné hrobky můžete dokonce vstoupit, ale nic překvapivého tam nenajdete. Korejský English teacher se nás nesmírně uctivě ptá, jestli se s námi jeho žáci mohou vyfotit...a když svolíme, ukazuje se, že žáci jsou příliš ostýchaví. Ano, běloši jsou občas v Koreji považováni za turistickou atrakci.

Dále procházíme kolem observatoře Cheomseogdae, lesa Gyerim, vesnice Gyochon Hanok, konfuciánské školy Gyeongjuhyanggyo, nedostavěného krytého mostu Woljenggyo až k místnímu muzeu, pro jehož návštěvu hovoří stále panující teploty kolem třiceti stupňů (a také to, že vstupenku vám dají zdarma).

Hned vedle je jezírko Anapji s několika korejskými pavilónky, ke kterému se zásadně chodí na romantickou večerní procházku. V devět hodin je černočerná tma, pavilóny jsou krásně osvětlené a odráží se v jezerní hladině. A procházka moc romantická není, jelikož tu jsou stovky dalších návštěvníků.

Aby byl výčet navštívených památek kompletní, viděli jsme ještě sklad ledu a malý chrám Bunhwangsa s kamenou pagodou. Trefit od něj zpět k hotelu nebylo úplně triviální - mapky rozdávané turistům jsou spíše hezké na pohled než funkční.

Večeři jsme si projednou nechali doporučit Tripadvisorem i Lonely Planet a šli na bibimbap a pajeon - korejskou palačinku se zelenou cibulkou. Dojem hostiny tentokrát vytvářel neobyčejně bohatý počet příloh, včetně grilované ryby a tofu polévky, která by nám chutnala lépe bez tofu...

Druhý den jsme strávili na hoře Namsan. Vrchol Geumobong se s výškou 468 m stal jednou z nejnižších pokořených hor. Není to místo navštěvované pro dechberoucí rozhled či vysokohorskou atmosféru: na zalesněných úbočích tohoto masivu je ukryto mnoho pozůstatků dávného věku, které je zábavné objevovat. Tu soška buddhy bez hlavy, tamhle reliéf ve skále, působivá pagoda či dokonce socha buddhy s hlavou. A i ten výhled na Gyeongju se vám místy naskytne. Chtěli jsme vylézt i na nejvyšší vrchol oblasti (také pod 500 m), ale hřebenová túra nás brzy svedla dolů do údolí, a tak jsme tento pohodový výlet zakončili koupelí nohou v potůčku a vyhříváním na skále.

Aby se nám po Gyeongju nestýskalo, kupujeme před odjezdem šest fazolových koláčků - říká se jim barley bread, prodávájí je v desítkách specializovaných obchodů, často pouze v krabici o minimálně dvaceti kusech (jeden za 600 wonů), a jsou strašně dobré. Tenoučké těsto a spousta sladké, červené fazolové náplně. Budu to někdy muset zkusit doma.

24 hodin v Yeosu

"Skoro každý autobus z autobusového nádraží vás zaveze k Jangang-dong rotary do centra města." Tyhle věty v průvodcích mi nahánějí hrůzu.:) 555, 112, 35? Po chvilce odhodlávání do jednoho vozítka nastoupíme a doufáme, že za chvilku budeme v centru Yeosu, odkud snad pěšky trefíme do hotelu. Vyšlo to. Naším novým útočištěm se stal Nabijam Guesthouse, ze všech vyzkoušených korejských hotýlků ten nejkorejštější. Personál na nás za celou dobu nepromluvil ani slovo a snídaně neobsahovala toast ani marmeládu, zato kimchi (Yeosu se chlubí svou hořčičnou variantou), smaženou rýži a jakýsi vývar ze zelených listů. Jistě zajímavá zkušenost.

Yeosu je na korejské poměry menší město (300 000 obyvatel), které leží na jihu, v místech, kde je korejské pobřeží nesmírně členité a kouzelné. Díky této skvělé poloze město vlastně nepotřebuje žádné vyhlášené turistické atrakce, stačí procházet se a užívat si ty krásné výhledy. A přesně to jsme dělali.

Nejprve k Dolsan bridge, který spojuje Yeosu s ostrovem Dolsan. Pak podél pobřeží, přes rušný rybí trh, kolem přístaviště trajektů, centrálního kulatého náměstí se sochou admirála Yi Sun-sina, s malou odbočkou k Jinnamgwan, kolem červeného majáku a tunelem k promenádě na mini ostrůvek Odongdo. Okolo ostrova, zpět a stále dál podél pobřeží až k areálu Expo 2012. Říkáte, že už to stačí? Asi ano, byla to pořádná procházka.

A co hezkého jsme během ní viděli? Onen Jinnamgwan je největší korejská jednopatrová dřevěná stavba, stejně jako všechny chrámy hezky barevná a svou velikostí i umístěním působivá. Na Odongdo nás výtah vyvezl nahoru na maják, odkud je docela hezký výhled. Na ostrově najdete také hudební fontánu, stezku pro bosé nohy, dramatické pobřeží a bohatou vegetaci, poskytující velmi vítaný stín. V areálu expa je patrné, že jsme přijeli o tři roky později...i velké nepohyblivé kolo, kdysi symbol celé akce, vypadá trochu rezavě. Je tu ale oblíbené, zvenku velmi dobře vypadající akvárium...vevnitř jsme nebyli.

Zpět do hotelu jsme to vzali zkratkou přes město. Místo doporučované syrové ryby jsme tentokrát zašli do restaurace na bibimbap. Objednali jsme si dva různé, abychom zjistili, že jejich složení je identické, jen se jeden z nich (dolsot) podává v horké nádobě. (Další zjištění bylo, že není taktické konzumovat nejdřív přílohy, které mi moc nechutnají - jakmile nám došly velké kostky nakládané ředkve, obratem nám byly doplněny.)

Na další den jsem plánovala návštěvu buddhistického chrámu Hyngiaram, který leží na jižním cípu ostrova Dolsan, asi hodinu jízdy od města. Sedíme na zastávce a čekáme na jeden ze tří možných autobusů, prý se tak jednou za hodinu některý objeví...Prší. Musíme dnes zvládnout ještě dlouhý přesun do další destinace. Jsem trochu nervózní a je mi zima...čas na plán B. Z autobusu vystoupíme hned za mostem, půjdeme si prohlédnout želví loď, pokocháme se výhledem na Yeosu z Dolsan parku a vydáme se dál.

Želví loď je zvenku nádherná. Vevnitř nepršelo a byli jsme tam úplně sami, což dodalo celé prohlídce speciální atmosféru...Pak jsme vystoupali kousek nahoru do Dolsan parku. Jezdí odtud lanovka přes moře na pevninu, samozřejmě nesmí chybět hezký výhled na most Dolsan...A mě nejvíc zaujaly kýčovité sošky srnek, zeber a podobných zvířátek, zdobených neonovými barvami a svým způsobem strašně stylové.:)

Útěk z Gwangju třikrát jinak

Let do Gwangju jsem kupovala ještě v době, kdy jsem doufala v plán A - tedy přechod národního parku Jirisan. Poté, co byl tento plán zahozen jako nerealizovatelný, jsem usoudila, že zůstat místo toho pár dní v Gwangju - šestém největším městu Koreje, s jednou linkou metra, obrovským autobusovým terminálem a podle mého průvodce také zvláštním uměleckým duchem - nemusí být špatný nápad.

První zážitek už byl samotný kraťoučký let. Letěli jsme opravdu blízko horám - jinak to asi v Koreji nejde - a vše končilo přistáním na letišti, kde se kromě našeho T'way letadélka vyskytovaly jen vojenské stíhačky, náklaďáky, spousta vojáčků a výslovný zákaz focení. Letiště se má brzy pro normální lety přestat používat...ale já byla ráda, že jsme doletěli zrovna sem, protože do centra města to odsud vůbec není daleko.

Letištní autobus nás zklamal tím, že odmítal akceptovat naše T-Money karty a vyžadoval hotovost. Bydlení jsme měli zamluvené v hotelu Praha - pokud se bojíte, že se vám bude stýskat po domově, je to určitě dobrá volba. Před vstupem i uvnitř totiž naleznete velkoformátové fotografie, které majitel pořídil během své návštěvy Čech. Někoho mohou potěšit i moudra na zdech, já si při každé cestě do pokoje přečetla, že "Love does not consist of gazing at each other, but in looking together in the same direction.". No a pak tu je ještě inzerovaný riverview...řeka v období sucha moc působivá nebyla, ale určitě je to lepší než se dívat na osmiproudou silnici, podél které jsme každý den chodili z nádraží. (Gwangju nás tím o svém uměleckém duchu nijak nepřesvědčilo.)

První útěk z města se nesl ve velmi odpočinkovém duchu. Hodinka autobusem a ocitáme se v malém městě zvaném Damyang, město bambusů. Jezdí se sem především do bambusového parku Juknokwon, kde naleznete spoustu druhů bambusů, občas obohacené nějakou tou umělou pandou. Kromě meditačního posezení v bambusovém háji se tu dají podnikat i romantické procházky či projížďky podél řeky nebo po cestě lemované metasekvojemi. Tam jsme se bohužel nedostali, Lukáš trpěl nedostatkem spánku (hluk v hotelu, brzké vstávání...já v tom byla nevinně). Bambusy byly na pohled krásné, ale zpětně trochu lituji, že jsme nedali přednost Boseongu a jeho čajovým plantážím. Bambus totiž v korejské přírodě potkáte docela často, zato čaj moc ne (dokonce ani při snídani v hotelu).

Trochu jsem doufala ve vyzkoušení bambusového menu, ale Lukáš odmítal cokoli jíst, a tak jsme s večeří počkali až do Gwangju. V oblasti kolem hotelu panovalo restaurační pustoprázdno, tak jsme zvládli rychlé jídlo už ve foodcourtu na autobusovém nádraží. Měli jsme jídla, která nedovedu pojmenovat, ale je dost možné, že ta restaurace byla čínská. Každopádně to bylo chutné, levné...taková jídelna by se mi na Florenci líbila taky.

Druhý útěk končil možná ještě před hranicí města. Využili jsme autobusu 1187 - hádejte, proč takové číslo - a nechali se vysadit téměř uprostřed národního parku Mudeungsan. Vybrali jsme si populární trasu k vysoko položeným skalním formacím Seoseokdae a Ipseokdae (ve výšce přes 1000 m, samotný nejvyšší vrchol zabírá vojenská základna, kam se obyčejný turista nedostane).

Rozdílů mezi tímto parkem a Hallasanem byla spousta. Místo větrné zimy tu vládlo vlhké teplo a obtížnost trasy nekončila u "intermediate", ale "expert". A opravdu, ty tři kilometry nahoru nám daly velmi zabrat. Za ten výhled na skálu v mlze to ale určitě stálo.:) Tras je v parku značených hodně, takže po zdolání skal se nabízí mnoho různých variant pokračování. My zvolili tu směřující dolů k chrámu Jeungsim-sa a konečné mnoha městských autobusů.

Pokračování této krátké, ale působivé túry se tentokrát odehrávalo v centru města. Z autobusu jsme vystoupili v místě, které budilo dojem centrální oblasti, a šli hledat onoho uměleckého ducha...Našli jsme nedostavěné mohutné asijské kulturní centrum, uměleckou uličku s právě probíhající akcí, jejíž smysl jsme úplně nepochopili, a sympaticky vypadající občerstvení s anglicky psanými názvy jídel.
Lukáš měl knedlíčky a já pálivou hovězí polévku - zjistila jsem, že s pálivostí korejských jídel to není tak dramatické, takže slovo spicy v názvu nevyřazuje automaticky jídlo z výběru.

Ač vlastnící mapu, připadali jsme si uprostřed Gwangju mírně ztraceni. Nakonec se nám ale podařilo najít řeku a podél ní jsme se vydali domů do hotelu. O jeho vzdálenosti jsme měli jen velmi hrubou představu, nakonec byla potřeba necelá hodinka chůze a zmokli jsme jen trošku, pod mosty neprší...:)

Třetí útěk nás zavedl nejdál, až do národního parku Wolchulsan. To je nejmenší korejský národní park, přístupný z města Yeongam. Známý je především svým nápadně oranžovým mostem, spojujícím dva skalní štíty. Nejvyšší hora Cheonhwangbong měří skromných 809 metrů, ale vylézt na ní je rozhodně hrůzostrašnější zážitek než výstup na Hallasan. Strmost, kameny, schody, nahoru, dolů...když to všechno přežijete, odměnou bude luxusní výhled na všechny strany, kde se rozprostírá korenská zemědělská provincie Jeollanam-do. Z fotek to není úplně patrné, ale z hlediska výhledů byla tahle túra úplně nejlepší.

Večeři tentokrát zajišťuje korejský obchodní dům Emarkt, holt jednou zvítězila touha po nezdravých sladkostech a chipsech...ty jsou v Koreji sice drahé, ale dostupné. Aspoň trochu jsme tuhle hříšnou večeři vyvážili pár kusy ovoce...to je v Koreji také nepochopitelně drahé, 5000 wonů za kilo mandarinek.

Další den ráno už nás čeká jen poslední cesta na U-Square, koupě lístků do Yeosu...a pak dvě hodiny komfortu v luxusním autobuse.

Jeju - korejská Havaj?

Na Havaji jsem nikdy nebyla, takže nemůžu posoudit. Nejspíš to z hlediska přírodních krás bude trošku nadnesené. Jeju je údajně oblíbeným místem, kde Korejci tráví dovolenou či dokonce líbánky. Není to ale typická plážová destinace, pokud se nesnažíte, je možné, že za tři dny na ostrově žádnou pláž nepotkáte, tak jak se to povedlo nám. Zato téměř jistě spatříte Hallasan, s výškou 1950 m nejvyšší korejský vrchol, a skryté nezůstávají ani další projevy sopečné činnosti - políčka jsou ohrazená zdmi z lávových kamenů, na několika místech můžete navštívit lávový tunel, symbolem ostrova je soška ze stejného materiálu - plus mandarinky, kterým se na zdejší úrodné půdě nejspíš dobře daří. I přesto byly alespoň v květnu na naše česká měřítka velmi drahé.

První den se nesl ve znamení deště. Předpověď nás varovala dostatečně, takže jsme usoudili, že rozumné bude nevzdalovat se příliš od hotelu. Vybaveni deštníkem i nepromokavou bundou jsme ráno vyrazili k vodopádům Jeongbang, prý unikátním tím, že spadají rovnou do moře.
Nachází se asi 2 km od centra města a trefit k nim je snadné. Procházka to byla ale dostatečně dlouhá na to, abychom k nim dorazili značně mokří. Kruté počasí mělo i své výhody - vodopády a déšť jdou k sobě překvapivě dobře, a Korejci v puntíkatých pláštěnkách působí snad ještě roztomileji než normálně.

Cestou zpátky jsme chtěli zvolit nejkratší trasu k hotelu, ale nějak se nám povedlo se dostat na dohled k druhým vodopádům nacházejícím se v Seogwipo, a tak se nám zdálo rozumné je rovnou navštívit. Vodopády Cheonjiyeon se nachází na řece poblíž moře a mostu na malý ostrůvek, který bychom si za lepšího počasí jistě rádi obešli. Vodopády nejsou nijak mohutné, ale vody v nich přesto bylo dost, a navíc jejich okolí zdobí krásné mohutné stromy.

Od vodopádů k hotelu jsme tentokrát trefili dobře. V malém obchůdku jsme nakoupili nějaké jídlo, abychom nějakou dobu nemuseli vycházet ven, a chystali se strávit odpoledne sušením oblečení a sledováním filmů. Moje boty byly způsobilé k dalším procházkám až po několikerém fénování...

Druhý den jsem bez bundy i deštníku, v poněkud alternativním oděvu, který se musel obejít bez mých jediných dlouhých kalhot, které byly stále mokré, a s trochou nervozity vyrazila na místní bus č. 701, který nás měl dovézt k začátku stezky Seongpanak. To je populárnější, lépe dostupná, a také znatelně jednodušší alternativa k výstupu na vrchol nejvyšší korejské hory. Konkrétně to obnáší asi 1200 metrů převýšení na trase dlouhé necelých deset kilometrů.

Na začátku stezky, někdy před osmou ráno, mě vyděsila chladná teplota, ale rychlá chůze po zpočátku velmi mírně stoupající stezce pomohla. První tak čtyři kilometry jsou opravdu docela pohodová procházka hezkým řídkým lesem s mírně exotickou vegetací. Spolehlivé značení nás navíc velmi často informuje, kde právě teď jsme, jak je to ještě daleko, a že v jednu nejpozději musíme projít kontrolním místem, abychom byli připuštěni k pokusu o zdolání vrcholu.:)

Pak se stoupá trochu strměji. Míjíme odbočku s jakémusi vrcholu s jezírkem, pokud jsem to pochopila dobře, a brzy jsme v poslední chatě asi 3 km před vrcholem. Zde si po korejsku kupujeme jedny ramen nudle, které naštěstí zvládáme sníst pouze s pomocí dřevěných hůlek. Venku dost fouká, před výhledem na Hallasan tak dáváme přednost pohodlí chaty.

Poslední část výstupu obsahuje schody a silný vítr, jehožto poryvům odolávám jen s obtížemi. Na vrcholu se bohužel z hlediska počasí nic nemění - jezírko v kráteru pozoruji jen po dobu nezbytně nutně dlouhou k jeho fotodokumentaci. Přitom se pevně přidržuji zábradlí...V závětří je situaci o tolik lepší, že zvládáme sníst jednu kimbap rolku, ale přesto na vrcholu dlouho neotálíme a brzy se vydáváme vstříc dlouhému a náročnému klesání po stezce Gwaneumsa..

Pokud jste si někdy přečetli varování, že stezka Gwaneumsa obsahuje samé schody a utrpení, zas tak strašné to s ní není. Převýšení je sice asi o 200 metrů vyšší než na Seongpanaku, ale odměnou jsou krásné výhledy a ve spodních pasážích cesta kolem hezkého potůčku. No a kdyby náhodou došlo k neštěstí...je tu pár přistávacích ploch pro helikoptéru a o něco níž kolejnice pro vozítko, které by vás odvezlo do civilizace. Takže za mě určitě doporučuji.

Navíc ačkoli přímo k začátku stezky veřejná doprava obvykle nejezdí, k autobusové zastávce obsluhované opět busem 701 to jsou tak tři kilometry po ne moc frekventované silnici. Jako bonus si můžete cestou prohlédnout Mysterious road, kterou sice bez auta neotestujete, ale aspoň si můžete zapsat do deníčku, že jste viděli jednu kuriózní místní atrakci.

Poslední den na ostrově byly jasné dvě věci: výstup na Hallasan byl sice náročný, ale ne zcela zničující, takže pomalou chůzi po rovince zvládáme i dnes... a atrakcí, které jsme tu ještě neviděli, je vzhledem k času moc, takže to asi bude docela náročné.:)

Ještě před opuštěním Seogwipa - na poslední noc jsme měli zarezervovaný hostel v Jeju-si, abychom byli blíže letišti - jsem chtěla okusit alespoň malý vzorek Jeju Olle trails, konkrétně ten vedoucí k Oedolgae Rock. Jeju Olle je hojně propagovaná síť stezek vedoucí hlavně kolem jižního pobřeží ostrova v celkové délce asi 400 km. Značení představují červené a modré fáborky s logem, pod kterým si máme zřejmě představit koně. Dostatečně roztomilé na to, aby si jednu sadu fáborků chtěl člověk odnést jako suvenýr...ale to se nedělá, že ne. Občas narazíte také na větší koně značící odbočky, zdobící odpadkové koše a podobně.

Ke skále vystupující z moře jsou to údajně 2 km, reálně možná taky, ale stezka vede přes jakýsi zalesněný kopeček, takže úplně pohodová procházka to není. Pobřeží je v těchto místech opravdu nádherné - zájem turistů dokazuje i množství zájezdových autobusů na blízkém parkovišti - a my bohužel máme docela málo času, takže uděláme pár fotkem a kratší cestou po silnici jdeme zpět do hotelu. Autobusem do Jeju-si to trvá asi hodinku. Nemůžeme se rozhodnout, jestli chceme raději vidět lávovou jeskyni Manjangull či slavný kráter Seongsan Ilchulbong, tak nejdřív jedeme k jeskyni a doufáme, že zvládneme oboje.

Od autobusové zastávky to jsou ke vstupu do jeskyně asi dva a půl km, horké a nepříliš záživné (pokud vám nestačí pohled na kameny ohraničená políčka) - možným zpestřením je návštěva cypřišového bludiště, kterou jsme si nechali ujít. Samotná jeskyně je ale úžasná - celý tunel měří 17 km a i když zpřístupněn je pouze úsek dlouhý asi kilometr, zcela to stačí. Jeskyně i tak působí mohutným dojmem, ze stropu kape voda, vy se vyhýbáte kapkám a snažíte se moc nemyslet na to, jak daleko v podzemí se nacházíte.

Rychlým tempem se vracíme zpět k hlavní silnici a pokračujeme stejným autobusem do Seongsanu. Asi 200 m vysoká vyvřelina, která vystupuje přímo z moře, je patrná již z dálky. Správně se sem má jezdit brzy ráno, vystoupat nahoru ještě za tmy a pak si užít nezapomenutelný východ slunce. Na ten je v pět odpoledne už trochu pozdě...ale moc nám to nevadilo. Výstup nahoru je jednak dobré procvičení fyzičky a jednak je tam všechno tak krásné, že nevíte, jestli se vám víc líbí pohled do svěže zeleného a zcela opuštěného kráteru, nebo pohled na město a moře dole pod vámi...pro ty vybíravé jsou tu i pohlední pasoucí se koně, pláž s černým pískem a několikrát za den také s vystoupením místních lovkyň/potápeček (neviděli jsme).

Každopádně jsem ráda, že jsme návštěvu kráteru zvládli, a to i za cenu vynechání oběda a skromné večeře v podobě další kimbap soupravy...plus tedy ještě jednoho Isaac toastu večer v Jeju-si. (Při jeho objednávání jsem asi zase udělala něco špatně, protože jsem uvnitř místo steaku a sýra objevila vejce a šunku...)

Ráno už nás čeká jen brzký - a díky tomu i dramatický - odlet do Gwangju. Po šesté nasedáme do prvního busu na letiště, ale ten místo udávaných patnácti minut jede půl hodiny, třičtvrtě...a letiště nikde. Nevíme, kde se stala chyba, ale když konečně vysedáme, do odletu zbývá méně než hodina. Ale naštěstí vše dobře dopadlo.

Soul na úvod

Po dvou hodinách letu do Istanbulu, deseti do Soulu a sedmi hodinách časového posunu jsme se ocitli v sobotu v poledne, ve stavu odpovídajícímu prožitým cestovním útrapám (či radostem, já mám létání docela ráda, tentokrát to zahrnovalo i turkish delight), na incheonském mezinárodním letišti, jak známo jedním z nejlepších letišť světa. Náš průzkum tohoto místa ale zahrnoval jen výběr korejských wonů z bankomatu, zakoupení dvou stejně vypadajících T-Money kartiček na veřejnou dopravu doufejme po celé Koreji, a nalezení stanice letištního vlaku, neboli jinak nazvaného metra.

To za slušnou dobu i cenu překonalo vzdálenost necelých 60 km a dovezlo nás až na stanici Hongik University, poblíž které se nacházel UWA Guesthouse, naše útočiště na první korejskou noc. Small double room - vhledem k velikosti soulských pokojů, kde i normální double room je velmi malý, byla rezervace něčeho takového docela odvaha:) - na nás už čekal. Obsahoval postel, okno, zrcadlo a asi jeden čtvereční metr prostoru navíc. Na jednu noc zcela postačující, i když tvrdost postele nám dala zavzpomínat na noci na karimatce...

I když jsme nejen dle personálu hostelu vypadali unaveně, nelenili jsme a brzy se vydali do víru velkoměsta. V prostoru kolem Hongik university je v sobotu odpoledne velmi živo - na ulici tančí spoře oděná a velmi mladě vypadající děvčata, hrají kapely a to vše sleduje spousta zvědavých Korejců. V blízkosti se koná i trh s výrobky mladých umělců.

Po počátečním nadšení rychle začal převládat pocit hladu, a tak jsme se rozhodli okusit první pravé korejské jídlo. Kritériem výběru byla existence anglického menu a zveřejněných cen. Zapadli jsme tak do jakési skromně vypadající restaurace a okusili zřejmě nejhorší jídlo z celého výletu. Maličko jsem za to mohla já - ukazováním na obrázky jsem se pokusila objednat jeden bibimbap (klasické korejské jídlo, rýže, která se míchá s různými druhy zeleniny, trochou masa a pálivou červenou pastou) a jednu fish sausage soup. Ale nejspíš to ukazování nebylo úplně jednoznačné, jelikož před námi po chvilce přistály jedny studené nudle (také klasické korejské jídlo) a jedna objednaná polévka, kde ale fish sausage nebyl rybí špíz, jak jsem usuzovala z obrázku, ale jakési podivné pečivo/svítek různých tvarů a jednotné nevýrazné chuti. To vše obohaceno nudlemi, kusem želé a silnou pálivostí. Navíc mistička kimchi a nakládané asi ředkve. No byl to zážitek, najedli jsme se, ale odešli mírně nervózní z toho, jak bude dále vypadat naše korejská strava. Aspoň jsme se seznámili s dvěma věcmi, které jsou mi na korejských restauracích strašně sympatické - ihned po příchodu dostanete lahev studené vody zdarma a placení probíhá u pultíku, bez očekávání spropitného.

Z univerzitní oblasti jsme zamířili metrem na horu Namsan, abychom získali pohled z výšky. Soul je tak obrovský, že to k nějaké lepší orientaci moc nepomohlo...ale výhled byl hezký, byť trochu zamlžený. Také došlo k našemu prvnímu setkání s korejskými turisty (v Koreji je peší turistika velmi populární, národní parky hojně navštěvované, mezi turisty patří i spousta vitálně vypadajících důchodců), kteří se zřejmě rádi navléknou do svého zářivě barevného značkového turistického vybavení, i když je čeká pouze výstup na 300 m vysoký kopeček uprostřed města.

Nahoře je N Seoul Tower, na kterou vás pustí po zaplacení možná přiměřeně velkého poplatku, ale mně stačil výhled zezdola. Jedná se také o nejznámější lokalitu v Koreji, kam páry připínají zámečky lásky - ale je velmi pravděpodobné, že takových míst naleznete víc. Můj zámeček tam každopádně nehledejte.

Z Namsanu jsem chtěla sestoupit na Namdaemun Market, ale nějak to nevyšlo, takže jsme skončili mírně ztraceni v davu trpícím nákupní horečkou v Myeongdongu, populární soulské nákupní oblasti. Dojít k metru nám pomohla gps - ta se i později několikrát prokázala jako velmi užitečná společnice.

Další den jsme po snídani, která údajně byla až od devíti, vyrazili k paláci Gyeongbokgung, asi největšímu ze soulských královských paláců. Téměř každou hodinu probíhá na nádvoří představení, které někteří popisují jako výměnu stráží. Pro nás to bylo třičtvrtěhodinové divadlo s mnoha herci v krásně barevných hábitech, občas legračně cupitajících a předvádějících zacházení se zbraněmi. Dlouhé, ale působivé. Pak jsme se konečně vydali na prohlídku vnitřku paláce - je opravdu rozsáhlý a i když jednotlivé části vypadají podobně, rozhodně stojí za to ho vidět celý, možná i včetně folk musea, které jsme my z nedostatku času museli vynechat.

Zbytek dne zahrnoval opět letištní vlak, boeing společnosti Eastar jet, letištní limuzínu (autobus) číslo 600 a kousek pěší chůze do Kkodak Kkodak Guesthouse v Seogwipo, (korejsky) malém městě na jihu volkanického ostrova Jeju.

Večeře byla tentokrát o poznání lepší než předchozí oběd - spicy stir fried pork bylo pálivé, ale jen snesitelně, poprvé jsme si užili přípravu pokrmu přímo na stole před námi (za vydatné asistence personálu restaurace), klasické sezení na zemi u nízkého stolu i množství příloh větší než dva. Radost nám kazila jen předpověď počasí, která na zítřek slibovala heavy rain.