Opomíjená Ósaka

Takový normální pátek v nákupní pasáži. Nebo ne? Přijely jsme na konci Golden weeku, období, kterému se při plánování cesty do Japonska máte vyhnout.

Naše setkání s Ósakou a celým Japonskem vůbec začíná na nádraží Namba, obrovském prostoru plném vlaků a lidí. Vypadá to, že nejlepší, co můžeme dělat, je rychle utéct. Ocitáme se u vstupu do obrovské kryté nákupní pasáže v oblasti známé jako Dótonbori. Sem se chodí v Ósace, japonském městě jídla, když máte hlad. 

Pokud se podél téhle říčky zkusíte projít, budete zklamáni - moc daleko nedojdete.

Podle knižních průvodců, které Ósace zpravidla věnují jen malý prostor, je právě jídlo hlavní důvod k návštěvě třetího největšího japonského města. Pravda je, že památky se tu narozdíl od Kjóta hledají mnohem obtížněji. Poblíž Dótonbori můžete potkat například maličký chrám Hozen-ji. Když si jeho mechem obrostlého strážce (rozuměj sochu) polijete vodou, můžete si něco přát. Nejdřív je ovšem nutné vystát frontu...

Prvním plánovaným cílem je pro nás v Ósace hrad. Bílý, patrový, zničený za druhé světové války a pak zrekonstruovaný. Hradní park kolem něj je obrovský - dlouho procházíme kolem piknikujících Japonců, než poprvé spatříme hrad. Díky vodním příkopům a zanedbání důkladného pohledu do mapy celý areál obcházíme téměř kolem dokola. Samotný hrad si prohlížíme jen zvenku - z horního patra má být hezký výhled, ale my se chystáme navštívit o něco vyšší a modernější mrakodrap.

Umeda Sky Building. Nahoře eskalátory, po kterých se svezete cestou na vyhlídku.

Takových je v Ósace hned několik. Do plovoucí zahrady nás vyvezl výtah a eskalátory uvnitř Umeda Sky Building. Ještě výše se dostanete v mrakodrapu Abeno Harukas. Ať už si vyberete kterou stavbu chcete, čeká vás ohromující (děsivý) výhled na město, kam až oko dohlédne. Až hodně v dáli se tyčí hory, které v Japonsku nikdy nejsou daleko. Nechybí ani moře, jehož šplouchání tady rozhodně neuslyšíte, to byste si museli udělat výlet do ósacké čtvrti Tempózan - samotné centrum Ósaky přímořské letovisko ničím nepřipomíná.

Šílené Japonsko aneb sochy v blízkosti hlavního nádraží Ósaka station.

Po lehkém chaosu na Nambě, kde jsem po příjezdu zamkla svůj batoh do skříňky, která záhadně zmizela - obviňuji z toho skryté mezipatro - a chvilce zděšení po příchodu do ubytování, kde na nás nikdo nečeká a když se paní majitelka objeví, posílá nás s jakýmsi dědou na kole, aby nám ukázal náš pokoj o pár bloků jinde - si večer užíváme klidnější tvář Ósaky.

Město cyklistů. V pozadí neviditelný chrám Hozenji.

 Bydlíme ve čtvrti malých baráčků a spousty cyklistů - ti jsou tedy v Ósace i v přeplněném centru, prohlídku města můžete pojmout i jako prohlídku městských kol všech barev a velikostí. Náš pokoj je normální japonský byt s kuchyňkou a balkónkem. Všechny přístroje opatřeny spoustou tlačítek s japonskými nápisy - z přístroje, který má produkovat horkou vodu, se tak stává nepřátelský objekt, který bude nejlepší vypojit ze zásuvky...

Tady bydlíme. V pět ráno je světlo, v sedm večer tma.

10 dní v ... Japonsku

Ocitla jsem se v Japonsku, skoro osm tisíc kilometrů daleko od domova, čtyřicet pater nad zemí na eskalátoru, který od vnějšího světa dělil jen skleněný tunel...

...mezi miliony Japonců, kteří jsou narozdíl ode mě zvyklí přecházet přes křižovatku diagonálně (a s dalším tisícem lidí naráz)...

...ve městech, které jsou na všech stranách obklopeny jinými městy, až nemáte šanci poznat, kde začínají a končí...

...mezi nápojovými automaty, které vám své služby nabízí téměř na každém rohu (ale bez vysvětlivek, takže si občas nemusíte být jistí, jestli dostanete kafe nebo kolu)...

...ve vlacích, která na nástupištích zastavují s přesností na centimetry a v čase, jehož údajné zpoždění je pouhých třicet sekund...

A o tom všem vám teď chci vyprávět.
Zatím jen ve zkratce - deset (nebo spíš devět) dní se vám na návštěvu takové daleké země může zdát málo. Pokud máte ambice vidět vše, je to opravdu zoufale málo. Ale pokud vám stačí taková ochutnávka, i za tuhle dobu se toho dá stihnout dost. My jsme se (podobně jako spousta dalších turistů) omezily na centrální Honšů a absolvovaly trasu Ósaka - Tokio, respektive její severní variantu. Postupně jsme tak navštívily Ósaku, Naru, Kjóto, Kanazawu, Matsumoto, Tokio, Kamakuru a Yokohamu. Osm měst v devíti dnech, to není špatné, ne? :)

A jak se mi tam vlastně líbilo? Musím přiznat, že aklimatizace spočívající v překonání neustálé ospalosti v důsledku sedmihodinového časového posunu a také pocitu, že Japonsko je jenom taková "divná Korea", kde jsem před pár lety strávila skoro tři týdny, pár dní trvala. Potom ale najednou Japonsko přestalo být pouhou změtí betonu a šedi - stalo se velmi zajímavou a přívětivou zemí, kde je radost cestovat. Když pomineme skutečnost, že většina místních nápisů jsou pro mě pouhé obrázky, je cestování v Japonsku opravdu snadné a příjemné. Japonci se na vás v obchodě usmějí, ve vlaku se vám  pokloní, v informacích vám ochotně poradí, jak se dostat k uzamčené skříňce s vaším zavazadlem (ano, Namba v Osace je velká...), v restauraci se vám nesmějí, když se neohrabaně pokoušíte nabrat jídlo hůlkami (ale příbor nedostanete)...a medvědi si, alespoň v době naší návštěvy, udržovali dostatečný odstup.

Citrónové řezy

Nechci mít na blogu víc sladkých než slaných receptů. Vždycky jsem si myslela, že radši vařím než peču, že pečení vyžaduje víc preciznosti, než je mi vlastní, že recept na rychlou večeři se hodí mnohem častěji než recept na koláč...ale v poslední době jsou sladké věci prostě v převaze. Má to několik důvodů: dezerty můžu péct, kdy se mi zachce, třeba pozdě v noci, taky se lépe fotí (za světla a zastudena) a nakonec, sladké se doma setkává zpravidla s pozitivním ohlasem, což mě těší. :) (Těšilo by mě to i u slaných jídel, jenže tam je pravděpodobnost úspěchu o něco menší....) Tyhle citrónové kostky mě nadchly natolik, že jsem je pekla poprvé ve středu (dolní foto) a podruhé v pátek (nahoře). Nejen proto, že jsem si kvůli nim koupila balení čtyř biocitrónů. Hledejte pět rozdílů. :)

Na 1 malou formu cca 20x20cm:
Těsto: 125g hladké mouky, 60g cukru, čtvrt lžičky soli, 115g másla
Citrónová vrstva: 1 středně velký (bio)citrón, 4 velká vejce, 115g másla, 190g cukru, 2 lžíce kukuřičného škrobu, čtvrt lžičky soli

Formu na pečení lehce vymažte máslem a vyložte pečicím papírem. Předehřejte troubu na 160 stupňů.

Připravte těsto: mouku, cukr a sůl promíchejte, přidejte máslo a mixujte/propracovávejte, dokud nezískáte drobenku. Tu pak natlačte na dno formy, můžete vytvořit i nízký, cca 1 cm vysoký okraj. Těsto propíchejte vidličkou a dejte do trouby na dvacet minut předpéct.

Mezitím připravte citrónový krém. Citrón rozkrojte. Pokud má kůru tlustší než půl cm - no prostě pokud vám jeho kůra přijde tlustá - polovinu citrónu oloupejte. Citrón zbavte pecek a tak jak je - i se zbylou kůrou - rozmixujte s cukrem na pyré. Přidejte máslo a zase mixujte. Pak přidejte ještě vejce, kukuřičný škrob a sůl a promixujte jen tolik, aby se směs spojila.

Citrónovou hmotu nalijte na těsto (je dost tekutá, tak se nelekejte) a pečte dalších 40 minut. Pokud vše zafunguje, citrónový krém ztuhne, nahoře zezlátne a bude moc, moc dobrý. Hotový koláč nechte vychladnout, až pak krájejte na malé řezy a sypte moučkovým cukrem.

Jednoduchá panna cotta

Zbytek mléka a já nevím co s ním. Obvyklá situace. A pak se v lednici ocitne ještě podmáslí a smetana - a najednou vím. No, neocitly se tam čistě náhodou.
Popravdě, nevím ani to, jak má chutnat panna cotta. Ani česká, ani pravá italská. Za starých časů, když jsem ještě sledovala Prostřeno, jsem několikrát viděla panna cottu uspět (nebo možná ne, to už si nepamatuji) v kategorii dezertů. A od té doby, co se u mě doma objevily mističky na creme brulée, přemýšlím co s nimi. Na creme brulée to zatím nevypadá, jelikož mi chybí nástroj na závěrečné opálení dezertu - a tak dostala prostor tato želatinová bábovička podobná pudingu. Tak, už víte co je to panna cotta. :) (A já trochu taky.)

Na 6 malých mističek - a možná ještě něco zbyde:
250ml smetany ke šlehání, 300ml podmáslí, 300ml mléka, 1 balení želatinového ztužovače nebo 3 lžičky práškové želatiny,  180g krupicového cukru, 1 lžička vanilkové esence

Želatinu nechte nabobtnat v 80ml studené vody. (Pokud jako já máte jen želatinový ztužovač za studena, postupujte podle návodu a nebojte, ono to bude fungovat taky.)
Smetanu s cukrem a vanilkou zahřívejte a míchejte, až se cukr rozpustí. Přiveďte k varu a odstavte. Vmíchejte želatinu, dobře rozmíchejte a přes sítko přeceďte do misky. Přidejte ještě mléko a podmáslí, rozlijte do mističek a nechte v chladu zatuhnout. Podávejte na žlutém talířku a s ovocem. :)

Vrstvený dort s jablky

Nevím, jestli tomuhle dezertu můžeme říkat dort - ale taky mě nenapadá vhodnější název, a tak u něj zkusme zůstat. Místo klasického piškotového dortu s krémem, který si, když se řekne dort, většinou představím já, tu máme dort vrstvený, s minimem těsta a se spoustou obyčejných jablíček. Počet vrstev znamená, že nebude vše hotové za půl hodinky i s úklidem, na druhou stranu je každá z vrstev nesmírně jednoduchá - takže s tímhle dortem nestrávíte celý den. No a výsledek? Nejdřív jsem moc nadšená nebyla: kakaový korpus mi přišel takový tvrdý, jablka málo zkaramelizovaná, horní dvě vrstvy od sebe nerozpoznatelné. Ale v následujících dnech mi dort chutnal čím dál víc, až jsem usoudila, že bych ho vlastně někdy klidně i zopakovala. Originál najdete na blogu V kuchyni vždy otevřeno.

Na 1 dortovou formu - průměr 26 cm:
Korpus: 3 vejce, 60g cukru krupice, 1 vanilinový cukr, 150g polohrubé mouky, 1 lžíce kakaa, půl balení prášku do pečiva, 4 lžíce vlažné vody
Jablka: 6 velkých jablek, 1 vanilinový cukr, skořice, kousek másla
Puding: 1 balení vanilkového pudingového prášku, 300 ml mléka, 1 zakysaná smetana, 2 lžíce cukru krupice
Nahoru: 250ml smetany ke šlehání, 1 balení ztužovače šlehačky, trochu kakaa na posypání
Navíc volitelně: brusinková / jiná červená pikantní dobře roztíratelná zavařenina

Dortovou formu vyložte alobalem - dno i boky. Dno poklaďte tenkými plátky másla a posypte vanilkovým cukrem a skořicí. Jablka nastrouhejte nahrubo, vymačkejte z nich přebytečnou vodu, pokud máte rádi skořici, smíchejte je s trochou skořice a vzniklou směs rozprostřete do připravené formy. Trochu přimáčkněte, ať získáte kompaktní vrstvu.
Nyní připravte těsto: vejce vyšlehejte s oba druhy cukru do pěny, přilijte vlažnou vodu a poté přisypte sypké ingredience. Vzniklé těsto nalijte na jablka a dejte péct do trouby předehřáté na 220 stupňů na asi 20 minut. Až trochu vychladne, převraťte ho těstem dolů a odstraňte alobal.
Teď můžete připravit další vrstvy. Puding uvařte podle návodu - jen s menším množstvím mléka - a až trochu vychladne, vmíchejte do něj zakysanou smetanu. Šlehačku ušlehejte se ztužovačem.

Skládání dortu už je jednoduché. Na jablka můžete nanést vrstvu zavařeniny (já to zkoušela se zbytkem brusinkové omáčky a myslím, že to nebyl špatný nápad), potom rozetřete pudingový krém a nakonec šlehačku. Vršek posypte kakaem. Vše dejte chladit do ledničky.

Pokud se vše povedlo, dort by měl jít dobře krájet i konzumovat. :)

Cizrnovo-rajčatové kari

Ze zeleninových jídel mám momentálně vzhledem k útržkům informací, které mám o svém spolubydlícím, jisté obavy. Ty vedou třeba k tomu, že než něco podobného jako tohle kari uvařím, žádám o svolení. Když se taková žádost načasuje na vhodný moment - nebo když se dá předpokládat, že spolubydlící neví, jaké složky jídlo podobně záhadného názvu jako kari obsahuje - tak vše skončí souhlasem a já se mohu pustit do vaření. Pak se vše sní a pak, až získám odvahu i na další, přirozeně následující fázi, budu zjišťovat, jestli to samé můžu uvařit ještě někdy. Tentokrát jsem si poslední fázi dovolila vynechat a spokojila se s vlastním pocitem, že to bylo dobré a že alespoň některým členům mé rodinky by to určitě chutnalo. Takže pojďme na kari. :) (Recept je původně z Apetitu.)



Na 4 porce:
1 plechovka cizrny, 1 plechovka rajčat, 1 plechovka kokosového mléka (400 ml), 2 cibule, hrst cherry rajčat, 2 stroužky česneku, a koření - 1 lžička garam masaly, 1 lžička kurkumy, 1 lžička mletého koriandru, více či méně podle chuti, sůl, pepř a olej

Cibuli nakrájejte na půlkolečka, rajčata na čtvrtky, česnek na plátky. V pánvičce rozehřejte olej, přidejte cibuli a opékejte tak pět minut. Poté přidejte česnek a koření, další minutu opékejte, aby se koření hezky rozvonělo, pak přidejte rajčata z plechovky a vařte deset minut. Poté přijde na řadu kokosové mléko. Osolte, opepřete a vařte ještě deset minut, omáčka by měla lehce zhoustnout. Nakonec přidejte čerstvá rajčata a cizrnu, prohřejte a podávejte - ideálně posypané koriandrem a rýží.

Bostonské fazole

Luštěniny asi mají Boston rády. Nebo je to naopak? Recept na čočku po bostonsku patří mezi stálice mého (nepočetného) čočkového repertoáru. Když zelenou čočku vyměním za bílé fazole v rajčatové omáčce, uzené za uzenou slaninu, troubu za pánev...dostanu tyhle bostonské fazole. :) Použití fazolové konzervy z nich dělá výbornou rychlovku - tedy pokud se nerozhodnete připravit k nim pečené brambory XXL velikosti, to pak s přípravou fazolí rozhodně nijak nespěchejte...Samotné fazole mi zprvu přišly moc sladké, ale o pár chvil později už mi to nevadilo. Moc jsem si pochutnala. (Zážitek mi kupodivu nezkazila ani ta kombinace žlutého talířku a pruhované prostírky, která je, uznávám, strašná. Jen musím dodat, že prostírka zakrývá skleněný stůl neurčité barvy, který je snad ještě strašnější. Ale zároveň to znamená, že v téhle kuchyni nemusím svádět boj o moc se zbytkem rodinky, hurá! :))

Na 4 porce:
2 plechovky fazolí v rajské / chilli omáčce, 2 cibule, 200g uzené slaniny, 2 stroužky česneku, 2 lžíce javorového sirupu, 3 lžíce červeného vinného octa, lžička dijónské hořčice, lžíce worcesterské omáčky, sůl, pepř, chilli, olej.
Jako přílohu volitelně 3 velké brambory na pečení.

Slaninu nakrájejte na kostičky, cibuli na proužky.
Na troše oleje opékejte slaninu tak, aby aspoň trochu zhnědla...ideálně dokřupava. Pak přidejte cibuli, ztlumte plamen a opékejte dalších cca 5 minut. Na poslední minutu přidejte i česnek nakrájený na plátky. Nyní je čas na fazole a všechna ochucovadla - javorový sirup, hořčici, worcester, ocet, sůl, pepř a chilli. Doporučuji zkusit množství uvedené v návodu a pak poměr upravovat podle vlastní chuti. Výslednou směs prohřívejte cca deset minut, pak už můžete podávat. Na toastu, na bramborech, vedle toastu - jak je libo. A klidně i k snídani. :)