Pico - Faial

Ranní Pico a Sao Jorge.

Autobus ze Sao Roque do Madaleny má jet v 7:15. Snídaně začíná v osm. Klasický azorský ranní scénář byl tentokrát obohacen tím, že kolem mě čekající na zastávce cca v 7:10 projel autobus, ani nepřibrzdil. Po dalších deseti minutách čekání se začínám smiřovat s představou, že místo pohodového výletu lodí na ostrov číslo tři, Faial, se budu muset vyškrábat na další kopec. Což o to, ráda bych stanula na náhorní plošině u jezera, ale maličko se bojím. Jednak nevím, jak moc se na mě podepsalo včerejších 1200 m převýšení, jednak si nejsem jistá, jestli chci strávit celý den na opuštěné stezce lesem a pastvinami.

Cestou na Faial.

Nakonec se ukazuje, že žádný velký omyl nenastal. Autobus přijede, v Madaleně mě vyloží přesně u trajektu, no a lodí je to na sousední Faial pouhé půl hodinky. Kdybych měla více času, neváhám a spěchám objevovat faialskou verzi Pica - tedy místní zelený a zamlžený kráter uprostřed ostrova. Ale mám jen jedno dopoledne. Takže si to pohodovým tempem šinu k přístavu - chloubě Horty. Jachtaři, kteří se právě vrátili z měsíčního výletu - nebo několikaleté plavby kolem světa - tu pomalovali molo záznamy o svých dobrodružstvích. Ač nemám námořnické sklony, dýchne tu na mě romantická atmosféra dlouhé cesty na malé lodi. Jen vy, váš pes a moře. Česká stopa neobsahuje ani toho psa: dva krajané tu ponechali záznam o sólo plavbě.

Jó, to má někdo zajímavý život...

Pobřeží kolem Horty je zajímavě členité. Krátká značená trasa umožňuje navštívit přilehlý kulatý pahorek obklopený mořem. Cestou zpět se zastavuji na malé pláži Porto Pim a letos poprvé se celá nořím do oceánu. Škoda, že ten zde díky chráněné poloze v zálivu připomíná spíše Máchovo jezero. Navíc, právě když vylezu z vody, začíná pršet. Opalování na pláži se tentokrát nekoná.

Z jedné strany hory pláž, z druhé přístav.

V samotné Hortě stíhám zmoknout a navštívit několik kostelů a suvenýrů. Stejná loď, co mě přivezla sem, mě veze i zpět.

Horta z lodi.

Cestou necestou - krátká trasa zahrnuje prudké stoupání, klesání, schody a výhledy.

Sympatická jachtařka.

Zpět na ostrově Pico si zamýšlím ještě jednou užít místní unikátní UNESCO vinice. Na kraji Madaleny stojí budova patřící vinařské společnosti, vykupující hrozny od malých pěstitelů a vyrábějící víno. Má představa je taková, že každou hodinu tam mají na programu prohlídku pro turisty. Realita je trochu jiná: prohlídka v angličtině se koná dvakrát denně a já na místo dorazím přesně deset minut před jejím začátkem. Tomu říkám štěstí. 

Červená mezi vinicemi.

Průvodkyně je mladé sympatické děvče, které, nic překvapivého, má rádo víno, a to i když se na jeho výrobě musí celý rok podílet. Dozvídáme se, že pěstování hroznů v azorských podmínkách není žádná legrace. Tu málo sluníčka, tu moc deště a už druhý rok silně podprůměrná úroda. I za normálních podmínek je produkce azorského vína tak malá, že se prakticky nikam nevyváží. Prohlídka končí ochutnávkou. Zjišťuji, že ochutnat pět různých druhů během půl hodinky není jen tak. Šestý druh jako bonus už raději odmítám, kupuji jednu láhev dezertního Lajida, které mě asi lehce omámilo, a vyrážím na rychlou procházku mezi vinicemi. Je tu krásně.

Francouzský nebo americký dub - není to jedno.

Dům mezi vinicemi.

Vysvitlo slunce, u moře končí se den.

I vevnitř kostela se vyskytují azorské rysy.

Kde je Wally?

Pico: Pico

I climbed Pico mountain. Tenhle nápis teď zdobí mou ledničku a jsem na něj náležitě hrdá. Mise splněna.
Popravdě, nešlo o nic extrémně náročného: 3 a půl hodiny jdete pomalu do kopce, 3 a půl hodiny pomalu z kopce. Mezitím se můžete hodinku vyhřívat na vrcholku (doslova - ze země tam stoupá teplá pára).

Cestou dvakrát obdivujete duhu (což také znamená, že několikrát trochu zmoknete).

Podivujete se nad tím, jaktože tenhle pán má na nohou bílé polobotky, na sobě sako a v ruce igelitku (a jde stejně rychle jako vy).

Říkáte si, co byste asi viděli, kdyby zrovna nebyla mlha.

Jedinou rovinku si užijete ve vrcholovém kráteru.

Na vrcholku vás lehce zamrzí, že nahoru už to nejde.

Pokud máte štěstí, na vrcholku si procvičíte počítání do tří: Sao Jorge, Faial, Graciosa.

Cestou dolů zjistíte, že klesat od čtyřiceti šesti k jedné je docela náročné (46 číslovaných tyčí značí cestu).

Kupodivu vám zbyde dost sil, abyste se večer šli projít k větrnému mlýnu.

Večer také můžete relaxovat v přírodním bazénku.

Když konečně spatříte Pico zezdola, žasnete. Tam na špičce jsme dnes byli.

V klášteře se vám poté bude spát jako v ráji.

Pico: Sao Roque

Vrchol mého výletu se jmenuje prostě Vrchol, portugalsky Pico. Druhý největší ostrov Azor se pyšní nejvyšší horou Portugalska. Její jméno byste uhodli...Měří 2351 metrů a když na ostrov přilétám, je z ní vidět metrů tak pět set. Zbytek halí mlha. Podobný stav panuje celý první den.

Přivítání: na jednom Picu jsem, druhé není vidět.

Pico mě kromě hory okouzlilo svou prázdnotou. Žije zde pouhých 16 000 lidí a většina z nich považuje Pico za nejlepší azorský ostrov. Letiště obsahuje šest přepážek, dva gaty a dva velké květináče s ukázkou azorských endemitů. Ubohé květinky nevypadají, že by se jim na letišti dařilo. Zato já mám na jejich prohlídku dost času - na letiště zavítají dva autobusy za den v každém směru. Za hodinu a půl čekání stihnu zamávat všem ostatním spolupasažérům z letadla, z nichž většina nasedne do půjčeného auta a zmizí.

Velryby už jsou dnes naštěstí jen na koukání.

Autobus mě doveze do Sao Roque, kde stojí úžasný klášter ze sedmnáctého století. Můj domov na nadcházející tři dny. Ze soukromého dvoulůžkového pokoje (jediný pozůstatek plánu č. 1) výhled na moře, na prostorném dvoře strom přání...co víc si přát. :) V Sao Roque jsou turistické informace a velrybářské muzeum - přímo v budově, kde se velryby dříve zpracovávaly (a taky restaurace a supermarket - tedy vše, co byste mohli potřebovat).

Opalovací krém netřeba, deka možná trochu chybí.

Důrazně si připomínám, že mě zítra čeká výstup na Pico, a tudíž bych si dnes měla dopřát odpočinkový den. Jenže...to by to tu nesmělo být tak hezké. Po silnici kolem bazénku v Santo Antonio vyrážím vstříc vinicím na severním pobřeží. Skrz vinice samotné už vede značená stezka. Dojmy jsou nepopsatelné. Ztuhlá láva je úžasně černá, mezi ní se občas krčí malý keřík vína, moře je divoké a nespoutané...skvělá kombinace. Stezka vede podél pobřeží, místy přímo přes lávové pole. Dalo by se po ní dojít až téměř k letišti, ale já zahýbám do osady Santa Luzia. Tam u kostela zase stezku potkám, nechám se po ní vyvést na malou exkurzi po svazích Pica, pak už se otáčím a mířím k domovu.

Černo-zelená.

Do kláštera dorážím se směsicí nadšení a obav - den to byl krásný, ale nohy a záda mě trochu bolí. Až tak, že v zájmu ušetření energie vynechávám večeři v restauraci, místo toho mě zásobuje místní Spar. Později zjišťuji, že jsem za odpoledne ušla bezmála pětadvacet kilometrů.

Sao Jorge z okna pokoje.

Stezka mezi dávnými vinicemi.

Černý...

...a bílý.

U bílého kostela.

Jeden z nejnebezpečnějších tvorů, co zde žijí.

Hortenzie o měsíc později.

Sao Miguel: Ribeira Grande

Třetí a poslední den na největším ostrově s sebou opět přináší velké dilema. Jak si z toho všeho, co bych tu ještě chtěla navštívit, vybrat? Mám se nechat zlákat na příjemnou procházku mezi čajovými plantážemi? Chci vidět, jak rostou azorské ananasy? Neměla bych zkompletovat výlety za trojicí kráterových jezer návštěvou toho nejznámějšího, Sete Cidades? A co takové přírodní termální mořské bazénky Ponta da Ferraria? Pico da Vara, nejvyšší hora ostrova, 1103 m...no nezní to úžasně? Nakonec jsem dala přednost snídani v hostelu. A výletu do Ribeira Grande, obohaceného procházkou za vodopádem. A poslechu oceánu. Lenost tomu říkat nebudu, pořád jsem se docela prošla. :)

Pohled skrz radnici na nejhezčí náměstí celého ostrova.

Ribeira Grande, jak název napovídá, je jedno z největších měst na ostrově. Jak název také napovídá, je to jedna z nejdivočejších řek na ostrově, která tu ústí do moře. Tato řeka se využívá nejen pro populární turistickou kratochvíli, canyoning, ale také jako zdroj energie. Asi 4 km od města poblíž ní najdeme dvě elektrárny, vodopád a pod ním koupací jezírko. To vše jsem se vydala prozkoumat.

Vše, co byste měli vidět v Caldeiras.

Vydáte-li se z města po prašné cestě mezi poli mírně do kopce, nečeká vás nic příjemného. Po hodině chůze se ocitnete v Caldeiras, maličkých lázních s červenými lavičkami a termálním bazénkem, ve kterém se ale nevykoupete. Pokud sem nezamíříte v pondělí jako já, v místní restauraci si můžete dát druhou porci cozida.

Z Caldeiras vede okružní značená trasa ke staré přehradě na řece Ribeira Grande a k docela populárnímu vodopádu Salto de Cabrito. Trasa je zvláštní tím, že její část vede podél roury, a část nad vodopádem dokonce nad rourou. Tam se mi vážně líbilo. U vodopádu samotného to také nebylo špatné, ale to samé si evidentně myslí i spousta dalších lidí, takže kdybych se odhodlala převléknout do plavek, moc soukromí v jezírku pod vodopádem bych si stejně neužila.

Nad vodopádem.

Zpáteční cesta do města byla zkomplikovaná jen nutností překonat jednu divokou řeku tekoucí přes cestu (= nutností zout si boty). Ve městě jsem tentokrát měla dost času na pár chvil pohody: jednu sladkou, růžovou-oranžovou zmrzlinu v roztomilém dvoukornoutku z místní cukrárny (říkají tomu jahoda-maracuja, ale já nevím...), návštěvu kostela, obdivování mostu, radnice, vzrostlých stromů na náměstí a hlavně, procházce po místní pláži.

Ještě krůček?

S koupáním to tu funguje tak: u pobřeží je velký bazén a tam se místní chodí koupat. A pak tu je pláž s tmavým pískem a u ní bouřící oceán. Konkrétně tady, na městské pláži v Ribeira Grande, byly vlny zcela impozantní. Sama bych se do moře bála vstoupit, a to i pokud bych si nepřečetla, že koupání je tu zakázáno. Ale mé klasické brouzdání po kolena (= po okraj šortek) ve vodě bylo díky vlnám velmi zábavné. Hledání mušlí naproti tomu neúspěšné - prostě nejsou. Pro milovníky plážové dovolené, surfování a popíjení u baru podotýkám, že kousek na západ od města se nachází ještě jedna známější pláž, pláž svaté Barbory. 

Městský park a most přes velkou řeku.

A pro ty, co se neradi drží pevného plánu, mám informaci, že autobus do Ponta Delgady jezdí z Ribeira Grande odpoledne co hodinu, úžasné. Musím říct, že jsem s výběrem výletu byla nakonec spokojená. A že jsem neviděla zelenou a modrou v kráteru? Kdybych chtěla navštívit ten samý ostrov ještě někdy příště, mám se na co těšit.

Cesta do většiny azorských kostelů zahrnuje slušnou porci schodů.

Nejen v okolí Furnasu stoupá ze země či z vody pára.

Měla bych už konečně zjistit, jak se ty velké žluté květy nazývají.

Stará přehrada - odbočka na trase k vodopádu.

Cozido se dnes nevaří.

Rua de Pedro Honem, Ponta Delgada. Až tam půjdete, pozor na semafory.

Sao Miguel: Furnas

Druhý den na Sao Miguel to je jednoduché. Stejný hostel, stejný autobus, delší cesta...a jsem ve Furnasu. Čeká mě odpočinkový den plný relaxování v termálních bazéncích, posedávání na břehu jezera, pojídání místní sopečné speciality zvané cozido a pozorování páry unikající ze země.

Tady vaří příroda.

To vše by bylo možné, kdybych zapomněla na to, že jezero se dá obejít. Dá se taky vylézt na blízký kopec Pico do Ferro. Dohromady vám to zabere tolik času, že na nějaké vysedávání v termální lázni ho moc nezbyde. A než se vrátíte do města, všechno cozido bude snězeno.

Téměř soukromé bazénky a divoká oranžová řeka k tomu.

Co jsem tedy navštívila? Ráno jsem se příjemně osvěžila v malých termálních bazéncích (teplota vody zpravidla 39 stupňů) Poca da Dona Beija. Brzy jsem ovšem zjistila, že toto osvěžení bylo předčasné - stezka kolem jezera Furnas začíná prudkým stoupáním na jakýsi nevýznamný kopec, abychom se vyhnuli kousku silnice. Cestou potkávám turisty na kolech, kteří neuváženě míří přesně na ten kopec, ze kterého jsem právě slezla. Potkávám také stádo pravého azorského skotu.

Krávy za plotem.

Procházka kolem jezera Furnas vede zčásti po asfaltu. Na vzdálenějším konci od města stojí opuštěný kostel a působí docela pozoruhodně. Voda jezera je stále stejně zelená. V okamžiku, kdy spatřím odbočku na kopec Pico do Ferro, mám jasno - trocha vzrušení neuškodí. Cesta vede džunglí popadaných stromů a rozpadlého domu, kde vás narozdíl od českých lesů nikdo nevaruje, že by na vás jeden strom taky třeba mohl spadnout. Kopec byl i přes mou volbu mírnější trasy a směšně malé převýšení docela náročný. Nahoře mě čeká sluncem ozářená planina, stánek se suvenýry a opravdu luxusní výhled na jezírko dole.

Stezka džunglí na vrchol.

Cesta dolů mě zavede přímo k místům, kde se vaří/peče cozido, místní sopečná specialita, v zemi zahrabaná, pomalu dušená směs všeho možného. Trochu mě mrzí, že neochutnávám, ale průvodcem slibovaný stánek s ochutnávkou neexistoval a na oběd nebyl čas.

Plavecký bazén v zahradách.

Zpět ve Furnasu, další osvěžení nutné, tentokrát v zahradě Terra Nostra. Mají tu jednak zajímavé rostliny, jednak zajímavý a hlavně velký a teplý bazén s oranžovou vodou, kde se dá plavat i jen tak lenošit. Zkouším oboje, pak ještě rychle zhlédnu místní kostel a trochu nervózně čekám na místě, které jen vzdáleně připomíná autobusovou zastávku, na poslední autobus do Ponta Delgady.

Na břehu jezera.

Ptáčci v zahradách.

Zelené jezero pod Pico do Ferro.

Pejsek na konec. (Zábavný exemplář, vybral si místo na silnici a nijak mu nevadilo, že tím komplikuje dopravu. A odmítal jíst granule, kterými se ho pokoušeli nakrmit jedni turisté.)