Podzimní Krkonoše

Cíl naší cesty do Krkonoš je většinou jasný. Sledovat značky.

 Letos zatím žádný cestovatelský článek...Asi už je pomalu načase smířit se s faktem, že letos žádný výlet na Nový Zéland nebude. Ani do Skotska. A o to víc si užívat výlety po krásách naší vlasti.

První říjnový víkend jsem strávila v Krkonoších. Slavili jsme první výročí svatby, téměř na místě činu. Počasí také odpovídalo (mokro). Bylo to prakticky dokonalé, chyběla snad jen ta autentická mexická strava, tu jsem si dopřála až doma po návratu. Pro ty, které zajímá, jak takový romantický prodloužený víkend může vypadat, teď krátce popíšu náš program.

Pohled z rozhledny Eliška na pevnost a Vraní hory.

V sobotu klasické výletní brzké vstávání a cesta na Černý Most. Autobusu měla cesta do Trutnova trvat dvě hodiny. Zvládnul to protáhnout na tři a ještě nás řidič během cesty děsil telefonním hovorem obsahujícím slova "odešlo mi řazení". Z Trutnova stoupá cesta do hor jen velmi pomalu. Jako cíl prvního výletu jsem vybrala vojenskou pevnost Stachelberg. Díky zpoždení autobusu je jasné, že nestíháme zároveň její prohlídku a večeři v penzionu. Dali jsme přednost rozumnému příchodu do penzionu, u pevnosti tedy navštěvujeme jen rozhlednu a slibujeme si, že "někdy příště". Rychle se přehoupneme přes hřeben Rýchor, nejvýchodnější části Krkonoš. Horská atmosféra tu opravdu nechybí. les je převážně listnatý, krásně vlhký a zdobený jasnou červení muchomůrek. Na hřiby už je asi pozdě, vidíme spíše jejich trosky. Následuje nepříjemné klesání až do Horního Maršova, kde je zastávka autobusu již obsazena partou turistů z Mělníka. Ti nechávají ujet první autobus, ten další má být výrazně levnější...my nastupujeme a jako jediní cestující si užíváme privátní odvoz až do Pece. Ubytování jsme si vybrali klasicky na kopečku - asi kilometr a půl za městem v lokalitě Milíře, uprostřed lesa, kam už nesmí ani auta. Ideální.

Podzimní červená se tu vysytuje v mnoha podobách. Rýchorská jeřabina.

Celou noc i ráno prší, ale předpověď se naštěstí neplete a tak o půl desáté můžeme vyrazit, odhodlaní dnes dobýt Sněžku. Volíme z našeho ubytování nejpřímější cestu Obřím dolem. V údolí obdivujeme nejdřív ovečky a pak lamu. Pak už nás čeká jen nepolevující stoupání až na rozcestí u polského Slezského domu. Odsud vede na Sněžku červeně značený chodník. Smí se po něm jít pouze směrem vzhůru, kvůli davům - ty dnes opravdu nehrozí. Podle mapy nám měla celá asi šestikilometrová trasa zabrat tři a čtvrt hodiny. Zvládli jsme to za dvě.

UFO na Sněžce se zatím k odletu nechystá.

Sluníčko vysvitá právě včas - těsně před tím, než staneme na vrcholu. Díky tomu si užíváme opravdu nádherné výhledy, jen škoda silného větru, který nás z vrcholu rychle vyhání. Klesáme nejdříve k chatě Jelenka a dále k Pomezním boudám na kraji Malé Úpy. Slunce stále svítí, chvíli dokonce litujeme, že opalovací krém zůstal doma...Čeká nás ještě jedno stoupání, abychom se z Malé Úpy dostali do Pece. Míjíme Portášky a herní areál, u kterého si poznamenávám, že sem se jednou musíme vrátit ve větším počtu. Závěrečné stoupání k penzionu bych si dnes klidně nechala ujít.

Pro krásné výhledy Alpy netřeba.

Předpověď na pondělí, den našeho výročí, vypadala od začátku špatně. Původně jsem měla odvážný plán absolvovat ještě jeden výstup na Sněžku, po jiné trase než včera. Nakonec se po dlouhém váhání rozhodujeme, že si druhou horu necháme ujít. Místo toho se vydáváme od chaty přímo nahoru na hřeben. Obhlížíme Chatu na rozcestí, kde si chceme dát oběd. Je trochu mlhavo, ale zatím neprší...a navíc je příšerně brzo, takže přidáváme asi osmikilometrové horské kolečko. Konečně narážíme na jedlé borůvky - jsou lepší než ty, co jsme ochutnávali v srpnu v Brdech. Navíc mají některé z nich krásně dočervena zabarvené listy, podzim je krásný... Očekávaný déšť nakonec přece jenom přichází, takže do chaty už přicházíme značně promoklí. Dvorská bouda byla na vzdálenost cca sto metrů zcela neviditelná...

Na rozcestí šesti cest je dnes prázdno.

V oblíbené horské chatě jsme kupodivu sami. Já testuji slavné krkonošské kyselo, Honzík borůvkový maxi knedlík. Impozantní a taky moc dobrý. Do Pece klesáme rychlým krokem, doprovázeni vytrvalým deštěm. Přesto se odhodláváme k zacházce k cukrárně, která má být podle všech dostupných ukazatelů otevřená. Není. Místo známé nejkratší cesty k penzionu volíme stoupání Zeleným dolem, s vodopády a absurdně strmým kamenným úsekem. Jsem opravdu ráda, že v chatě je teplo a sucho...Personál se trochu divil, že jsme venku vydrželi tak dlouho.

Jeden knedlík stačí, Honzíku.

V úterý se loučíme s chatou Milíře, odmítáme odvoz do Pece na bus a místo toho se vydáváme ještě jednou na hřebeny. Prší nejdřív málo, pak hodně...ale to už jsme v půlce stoupání z Velké Úpy ke Kolínské boudě a přece to neotočíme. Nejvíc mě vyděsí, když mě Honza přesvědčuje, že slyšel hrom. Na hřeben dorážíme zcela promočení, nabízím Honzíkovi zkrácení trasy díky přesměrování do Janských Lázní, ale odmítá. Takže nasazujeme rukavice, čelenky a téměř utíkáme do Vrchlabí. Rukavice a čelenky jsou brzy velmi vlhké, v pohorkách trochu čvachtá, Honzík se tváří, že neví, jestli přežije ve zdraví...i naše hory umí být docela drsné.

Naše útočiště. Chtěla jsem ho fotit zvenku, ale déšť mě odradil.

Když procházíme mezi pastvinami nad Vrchlabím, už neprší. Ve městě se snažím trochu zamaskovat svůj promoklý vzhled, ale moc mi to nejde. V restauraci plné lidí, s polstrovanými sedačkami a starostlivými číšníky, si pak připadám trochu nepatřičně. Moc nepomáhá ani převlečení do suchých (a snad i slušivých) šatů. Burger jsem si přesto docela užila. Krkonoše opouštíme netradičně kombinací bus, vlak, vlak. Tak snad nejpozději za rok zase!

Krkonošský skot.

Krkonošská borůvková pláň.

Říjnové jsou nejlepší.:)

Pohoda nad Úpou. Ideální místo na slunění.

Houbička na konec.