Babička peče: moravské svatební koláčky

Tatínkova maminka, pocházející ze Zlína, dřív často pekla tyhle maličké koláčky. Tatínek si je velmi oblíbil a při poslední návštěvě Zlína si vyžádal recept, aby ho mohla vyzkoušet i naše babička roztocká. Ta chudák tušila, že s výrobou koláčků (z kila mouky!) bude spojeno obrovské množství práce. Jako u jedné z mála věcí tu totiž platí, že "čím menší, tím lepší". Ale zvládla to znamenitě a po návratu z Vilniusu na nás doma čekala tahle dobrota. A to babička nejdřív netušila, že jedna krabice skončí jako drobné pohoštění na jednom zvláštním letním táboře. Jestli na tábor pojedu i za rok, asi bych se je měla naučit sama. A třeba se někdy budou hodit i při jiné příležitosti. :)

Na zhruba dvě krabice koláčků (odhadem 100 ks)
Těsto: 500g hladké mouky, 500g polohrubé mouky, 1 kostka droždí, 5 lžic krupicového cukru, 4 žloutky, 160g másla, půl lžičky soli, 660ml mléka
Náplň: 750g jaroměřického tvarohu (v kostce), případně jiný tvaroh, z kterého vymačkáte vodu, 4 žloutky, rozinky dle chuti
Navíc: povidla, drobenka (např. 100g polohrubé mouky, 100g másla, 100g cukru), máslo na potření

Do vlažného mléka rozdrobíme droždí, přidáme trochu cukru a necháme vzejít kvásek. Smícháme jej se zbytkem mléka, moukou, žloutky, solí a cukrem. Přidáme máslo na kostičky a vypracujeme hladké těsto, které necháme na teplém místě cca 2 hodiny kynout.

Tvarohovou náplň připravíme smícháním všech ingrediencí. Těsto po vykynutí rozválíme na pomoučněném vále, nakrájíme na čtverečky, na každý položíme trochu náplně a rukou zabalíme do kuličky. V té shora uděláme důlek a do něj umístíme trochu povidel. Koláče klademe na plech vyložený pečicím papírem a zachováváme mezi nimi drobné rozestupy, aby se neslepily k sobě.

Připravené koláčky posypeme drobenkou a dáme péct do trouby vyhřáté na 165 stupňů hezky dozlatova asi 25-30 minut. Po upečení potřeme okraje koláčků máslem pro větší lesk.

Až vyzkouším, doplním tipy a triky...tak snad se vám povedou i bez nich.

Ty nejjednodušší sýrové sušenky

Nerada prohlašuji, že je něco nej... ale tyhle sušenky si označení nejjednodušší zaslouží (výrobek z listového těsta posypaného kmínem nepočítám). Recept si nemusíte zapisovat, snadno si jej zapamatujete. Tři suroviny ve stejném poměru, rychle smícháte, rychle rozválíte, rychle upečete...a rychle zkonzumujete. Za zveřejnění tohohle geniálního receptu děkuji blogu Crusty corner. Nám chutnaly ihned po upečení doma i druhý den už v Helsinkách (kam se jich podívalo o něco méně, než jsem doufala).

Na 1 velký plech sušenek:
200g strouhaného sýra (eidam, gouda, cokoli), 200g hladké mouky, 200g másla. Na ozdobení mletou papriku/kmín, vejce na potření.

Propracujte mouku s máslem, přidejte strouhaný sýr a vypracujte hladké soudržné tuhé těsto. Na ploše podsypané moukou ho rozválejte na placku. Tu rozkrájejte na kousky a ty pokládejte na plech vyložený pečicím papírem s malými rozestupy tak, aby se tam všechny vešly.
Předehřejte troubu na 200 stupňů. Sušenky potřete rozšlehaným vejcem a ozdobte paprikou/kmínem/sušenými bylinkami. Dejte péct na 10-15 minut dozlatova.

7 dní v ... Pobaltí

Pátek 1.7., půl osmé večer, na letišti v Ruzyni se hádá jeden finský pár, až to vypadá, že spolu nikam neodletí. Stoupáme si do fronty na odbavení, před námi jiní dva postarší Finové značně zavání alkoholem, jednoho z nich postihuje astmatický záchvat. Odbavené, následujeme tuto dvojici k bezpečnostní prohlídce. Jeden má v zavazadle spoustu podezřelých věcí, včetně dvou pivních tácků značky Bernard. Finové utrácí poslední koruny za pár lahví levného českého alkoholu a nám začíná plánovaná dovolená v Pobaltí.

Tuhle cestu jsem vymýšlela již od konce zimy, a tak vznikl lehce šílený itinerář zahrnující přistání v 0:40 v Helsinkách a následné procestování čtyř zemí v sedmi dnech, otestování 5 různých hotýlků, vyzkoušení místních autobusů, vlaků i lodí. A samozřejmě spoustu pěšího putování. No, nebyla to ta nejpohodovější dovolená, ale zážitků jsem si odnesla hodně.

Nejprve vám představím náš program ve zkratce a pak se budu podrobněji věnovat jednotlivým městům a atrakcím. Kdybyste chtěli něco podobného vyzkoušet sami - doporučuji, on ten plán nakonec tak šílený nebyl, všechny tři pobaltské státy jsou malé a na zběžné seznámení týden stačí. Pokud jste jako já, radím ještě trochu zvýšit procento času stráveného v přírodě na úkor měst...a ideálně se trefit do lepšího počasí (ano, pršelo opravdu každý den). A taky zkuste do svého plánu přidat kolo, já to zvládla jen pro účely fotografie...a trochu mě to mrzelo.

Helsinky byly taková třešnička na úvod. Město, které sice neoplývá hromadou historických památek, ale podle mě je prostě hezké. Moře, lodě, zajímavé kostely, zelené tramvaje, vše se zdá být čisté a udržované. A když se správně trefíte, tak i spousta barev s průvodem Helsinki Pride.

Do Tallinnu se nejlépe jede lodí. Máte na výběr z několika trajektů různých společností. Naše Finlandia (Eckero line) zvládá cestu za dvě a čtvrt hodiny. Ty můžete strávit sluněním na horní palubě, při poslechu živé hudby a pozorováním tanečního představení. Nebude se vám chtít vystoupit.

Samotný Tallinn působil po elegantních Helsinkách tak nějak...východně. Vyjdete z nablýskaného historického Starého města a ocitnete se buď ve čtvrti lehce chátrajících dřevěných domků, nebo ve čtvrti šedivých paneláků. A mezi nimi široké autostrády. Za jednou z nich se nachází pláž...

Do Rigy to je autobusem 4 a čtvrt hodiny. Cesta pohodlná, byť lehce monotónní, krajina stále stejně plochá a zelená. Prostor ke spánku.

Riga bývá někdy přirovnávána k Praze a to je možná důvod, proč jsem si tam připadala trochu jako doma. I ty tramvaje tu mají až na barevnou kombinaci naprosto stejné jak u nás. Staré město je malé a přívětivé, úchvatné secesní domy ovšem naleznete i mimo něj. Jen podél řeky Daugavy bohužel nemají promenádu, ale rušnou silnici.

Cesta do Klaipedy s sebou přinesla jeden zážitek s párem turistů odněkud z Asie, o který se s vámi prostě musím podělit. Něco po půl šesté ráno, přicházíme na autobusové nádraží, autobus má jet v šest, na nástupišti už čeká mladý pár možná z Japonska a starší dvojice možná místní. Autobus nikde.
Třičtvrtě na šest, autobus pořád nikde, ale objevuje se taková větší dodávka s cedulí, že míří do Klaipedy. Řidič neopouští vozidlo. Za pět minut šest, postarší pán se jde zeptat, jestli nás řidič může pustit dovnitř. Může, hážeme zavazadla dozadu a nasedáme. Asijská dvojice nic. Za dvě minuty šest, řidič se jde ptát, jestli pojedou s námi. Prý že ne. Ale slečna už vypadá nervózně a vyráží prohlížet vedle stojící autobus. Řidič to nevzdává, zkoumá její papír s jízdenkou a vzápětí je usazuje u nás ve vozidle. Zbytek osazenstva se směje.
O dvě hodiny později, Šiauliai (čtvrté největší lotyšské město, turisté sem jezdí kvůli známé křížové hoře). Řidič vyhazuje ven zavazadla asijské dvojice, ty to však nevzrušuje a dál spokojeně setrvávají uvnitř. Až když k nim řidič zajde a znovu se zeptá, jestli nechtěli vysedat už tady, vzpomenou si, že ano. Jak takový pár může úspěšně cestovat, nechápu. :)

Takže Litva, Klaipeda, 6. července mají čirou náhodou také státní svátek, ale úplně jiný než my. Po autobuse nás čeká ještě loď a další autobus, abychom se dopravili do kouzelného Juodkranté na Kurské kose, má oblíbená část výletu.

O den později už zase míříme pryč, do Vilniusu. Litevské autobusy se zdají být často zastaralé a ten náš se chlubí dokonce prasklým čelním sklem. Aspoň, že cesta vede většinou po dálnici, 300 km tak zvládáme za pouhé čtyři hodiny.

No, Vilnius je sice v Litvě, ale my se ubytovaly přímo v Užupijské republice. Čtvrť umělců a bohémů, kde kdosi vymyslel vlastní republiku. Ústavu si můžete přečíst na zdi ulice. Jinak je Vilnius v kontrastu s Rigou i Tallinnem jaksi divočejší, i samotné centrum obsahuje spoustu starých domů nutně potřebujících rekonstrukci...a také pár kopců. Za mě plus.

Zpátky s Air Baltic s přestupem v Rize. Obě letadla jsou stejně malá a vrtulová, mně se to moc nelíbí, mamince jo. A moc se mi nelíbí ani pohled na českou letní krajinu po přistání na Ruzyni. V Pobaltí sice dost pršelo, ale taky tam bylo krásně zeleno, nádherné lesy, svěží vzduch. Tady cestou domů koukám na žlutou trávu. Aspoň že ty hory tu nechybí. :)

Sobotní Helsinky

Čtyřhvězdičkový letištní hotel, čtyři hodiny spánku, šest ráno, budíček...Na prohlídku finského hlavního města nemáme moc času a já tak místo pohodového rána preferuji více času v centru města.
Z autobusu číslo 615, kterým se lze docela pohodlně dostat z letiště až před hlavní vlakové nádraží, vysedáme krátce po osmé. Helsinky ještě spí.

Samotné vlakové nádraží se v Helsinkách počítá k místům, která byste vidět měli - a také k místům, která je docela těžké minout. Velká nádražní budova s věží dominuje jednomu ze dvou centrálních náměstí.
To druhé, Senátní náměstí, je o kousek vedle a místo nádraží je jeho dominantou velká bílá katedrála (a schody před ní). Obrovská bílá stavba, zvenku nádherná, uvnitř prostá.

O něco dál směrem k moři se nalézá tržiště Kauppatori. Jsou zde jednak otevřené stánky se suvenýry, sezónním zbožím (ach, ty jahody, vypadaly vážně skvěle), rybí občerstvení (lososová polévka, rybí hamburger) a pak také malá budova tržnice. Vevnitř to vypadá krásně a luxusně, samé dřevo, u krámků se sladkým pečivem obrovské sněhové pusinky. Také se odsud dá odplout k pevnosti Suomenlina, což bych určitě udělala, kdyby nehrozilo, že pak nestihnu trajekt do Tallinnu. Takže příště.

Nad tržištěm na skále se vypíná katedrála Uspenskij. Tu mohu hodnotit pouze zvenku, jelikož deklarovaná desátá hodina jako začátek otvírací doby nebyla dodržena a my klepali na dveře marně.

Helsinky jsou úžasně členité, spousta ostrovů a na nich spousta atrakcí - již zmiňovaná vojenská pevnost, historický skanzen či pláže. Tudíž místní MHD zahrnuje také spoustu lodí. Některé lodě, jako třeba tahle červená, jsou ale již jen na okrasu.

Od rybího tržiště do centra města vede dlouhý, úzký park Esplanade. Park je to vskutku výstavní, množství soch, i pár stromů je oděno do slušivého červeně puntíkovatého šatu.

Pokud vás klasické kostely nebaví, zkuste se podívat do kaple ticha Kamppi. Zvenku oblý dřevěný útvar, zevnitř taky. Osvěžující. A do Helsinek, známých jako město designu, se podobné věci hodí.

I skalní kostel je výtvor opravdu zvláštní. Zdá se, že tahle zvláštnost láká narozdíl od předešlé kaple mraky lidí, jelikož je tu doslova narváno. Duchovní atmosféra značně porušena.

O něco dále od centra města, v rozlehlém parku, můžete za slunného počasí narazit na spoustu opalujících se Finů v plavkách. A také na zvláštní pomník z trubek vzdáleně připomínajících varhany, věnovaný slavném finskému skladateli Sibeliovi.

Kde narazit na tenhle barevný průvod vám neporadím. Nám se to povedlo čistě náhodou - nejprve ráno na Senátním náměstí vidíme malou duhovou vlajku, později potkáváme pár jednotlivců s duhovými vlaječkami, a nakonec narážíme na celý průvod Helsinki Pride. Tolik rozjásaného veselí jsem dlouho neviděla...a tolik podivně vymóděných lidí taky ne. Skvělý moment.

Trajekty do Tallinnu odjíždí převážně ze západního přístavu, přístupného tramvají či pěšky. Lístek jsem kupovala v předstihu, ale při pohledu na ohromný trajekt, který pro nás přijel, jsem usoudila, že to tak nutné nebylo.
Cestou míjíme pár helsinských ostrovů, sleduji Finy na plážích a netuším, že v Helsinkách bylo z celého zájezdu nejtepleji...příležitost ke koupání v moři promeškána. Místo obav z dalšího pokračování zájezdu si užívám pohodu na lodi: horní paluba je prozářena sluncem, ošlehávána větrem, obdařena živým vystoupením dvou chlapíků za zvuků kytary zpívajících samé populární písně - a pokud máte štěstí, najde se k tomu i nějaký ten tanečník - exhibicionista (opilý Fin? Estonec? nevím, ale byl fakt zábavný).

Nedělní Tallinn

Ihned po příjezdu do Tallinnu jsme pocítily nepříjemné dusno a tak o čtvrt hodiny později první kapky deště. Kamenným ptákům, kteří jsou v tomhle městě všude, to nevadilo, ale turistům asi trochu jo - staré město působilo značně liduprázdně. My jím cestou k hotelu prošly skrz. Po opuštění jeho hradeb působilo město ještě liduprázdněji. Navzdory mohutným šedivým domům a panelákům. Ani kino Kosmos/Imax nevypadalo jako centrum večerní zábavy.

Neděle slibuje deštivé počasí, ale to nás přece nemůže odradit. Stoupáme na vrch Toompea, součást starého města. Nahoře nás čeká veliká pravoslavná katedrála Alexandra Něvského a naproti ní růžové sídlo parlamentu.

Z několika míst jsou tu hezké výhledy na dolní staré město. Až vás přestane bavit upínat svůj zrak dodaleka, můžete se místo toho zaměřit na detaily a prohlížet si další zvláštnost Tallinnu - barevné zdobené dveře.

Mou oblíbenou tallinnskou památkou se stal kostel svatého Olafa. Stačilo mu k tomu 255 schodů uvnitř věže a úzký chodníček na střeše. Z vršku se nabízí krásný výhled do všech stran, na město i moře.


Komu by jeden výstup na věž nestačil, může zavítat také do radniční věže. Ta je užší a nižší, nejdřív mě tam nechtějí pustit, že je tam prý moc lidí...pochopím, až když se mi napodruhé podaří koupit vstupenku. Na konci točitého schodiště je prostor, kam se vejde tak maximálně deset lidí. Výhled o něco horší než z Olafa, poměr náročnost výstupu/kvalita výhledu asi tak srovnatelný.
         
Zachytit na jedné fotce více než jedny zdobené dveře zpravidla nejde. Oblíbenou kratochvílí turistů je ale snaha o zachycení co nejvíce hradebních věží naráz. Čtyři se vám do záběru vejdou bez problémů. V parku pod hradbami zrovna probíhala zahradnicko-umělecká výstava.

Další  oblíbené foto-místo kousek od centrálního radničního náměstí (radnice i historická lékárna mají v neděli zavřeno). Kateřinská ulička by lépe vynikla za slunečného počasí, takhle bylo všechno v ní šedivé.

Průnik za hradby starého města doporučuji pro lepší poznání města. Když budete mít smůlu tak jako já, půjdete celou cestu až k výstavnímu Kadriorg parku podél rušné silnice. A po příchodu do parku už budete tak vyčerpáni, že vás ani palác Petra Velikého nijak nenadchne. A k muzeu moderního umění Kumu netrefíte.

Co mě občas dokázalo nadchnout, byly staré barevné dřevěné domky. Narozdíl od paneláků vám tahle stavení dají pocítit skandinávskou atmosféru. A trochu té vesnické atmosféry také - kousíček od centra města bych taková stavení nečekala. Ale je třeba si uvědomit, že Tallinn má svou velikostí blíž k Brnu než k Praze.
Kdybych měla více času a lepší představu o tom, jak se tam dostat, vydala bych se druhý den do pobřežního národního parku Lahemaa, vzdáleného od města necelých sto kilometrů. Místo toho jsem se vydala do Rigy.

Pondělní Riga

Riga, hlavní město Lotyšska a největší město Baltu. Malá Praha. Secesní perla východní Evropy. Všechna tahle přízviska, která si přečtete v průvodci, vám teď můžu potvrdit. Riga je krásné město.

Co vám v průvodci neřeknou, a na booking.com také ne, je tenhle nepravděpodobný scénář: přijdete do hotelu v pondělí 4.července, je krátce po druhé hodině odpolední a na dveřích visí cedule. Odstávka teplé vody, 4.7. 15:00 - 6.7. 00:00. Rigu opouštíme šestého v šest ráno, takže stíháme právě jednu rychlou sprchu v teplé vodě. Luxus.

Pro první seznámení volíme osvědčenou metodu zvanou pohled z výšky. A to konkrétně z Akademie věd, velkého a starého mrakodrapu kousek východně od centra města. Za pět euro vás výtah vyveze do 15. patra, dvě patra poté vyšlápnete pěšky a ocitáte se na prostorné vyhlídkové plošině, odkud si můžete prohlédnout celou Rigu. Mohutná a klidná řeka Daugava ji dělí na dvě části, přičemž do té druhé se dost možná vůbec nepodíváte. Pamětihodnosti druhého břehu jsou přitom dobře viditelné i zdálky: mohutný televizní vysílač a moderní národní knihovna.

Kostelů je v Rize mnoho. Tento pravoslavný žluto-zelený se nachází hned pod Akademií. Identifikovat podle jména už bych ho nedokázala...kromě těch nejslavnějších mi teď ostatní dost splývají.

Čtyři haly pro vzducholodě už neubytovávají vzducholodě, ale centrální tržiště. Každá hala je zasvěcena nějakému typu zboží a co se nevejde dovnitř, je vystaveno venku. Během naší návštěvy podstupovaly haly pravidelnou údržbu, a tak jsme viděly jen venkovní část. Záplava čerstvého ovoce a zeleniny, vůně kopru a jahod, borůvky i meruňky. Tržiště mě fascinují vždy a všude.

Pokud má být něco označeno jako symbol Rigy, je to kočka. Konkrétně ta z domu koček, nijak zvlášť výrazné žluté budovy v centru starého města. Proč ten dům tedy pozoruje a fotí tolik turistů? Dvě kočky na střeše...

Maurský dům je zdobený až přezdobený a sídlí v něm hlavní turistické informace. Vedlejší budovu, socialistickou, černou a ponurou, okupuje muzeu okupace.

Pes, narozdíl od kočky, k symbolům města nepatří - ale na těhle bylo zvláštní to, že je s sebou měla česká rodina. Výstavní chrti? Mazlíčci, od kterých se nelze odloučit ani po dobu dovolené? Nevím.

Toužíte-li po dalším pohledu na Rigu shora, je k dispozici věž kostela svatého Petra. Narozdíl od Olafa není potřeba vyvinout nijak velké úsilí, jelikož vás nahoru doveze výtah. Snad jen ta cena devět euro je trochu odrazující.

Výstavních domů obsahuje Riga opravdu požehnaně. Na starém městě jsou známí tito "Tři bratři". Proč ne Tři sestry? Ty jsou u nás...a v Tallinnu.
Secesních staveb byste v Rize údajně napočítali kolem 750. Jako takový ukázkový vzorek dobře poslouží ulice Alberta iela severozápadně od starého města. Domy jsou tu opravené či právě opravované. Pro zájemce, kteří chtějí do tajů secesní architektury proniknout blíže, sídlí poblíž muzeum.

Místní varianta Sochy svobody. Na vysokém podstavci na konci třídy Kalku iela, která půlí staré město. Kolem jsou samé parky, ohraničující nejstarší část města.

Proč sem ta poslední fotka nepatří? Není z pondělí, ale ze středy. Troufám si tvrdit, že krása Rigy nejvíce vynikne o půl šesté ráno. Zároveň platí, že kdybych nebyla nucena stíhat autobus vyjíždějící v šest, nikdy bych tuto krásu nepoznala. Zdobené domy v záři ranního slunce ale více než vyvážily trochu toho cestovatelského utrpení v podobě brzkého vstávání a plahočení se s batohem na autobusové nádraží.

Úterní Sigulda

Naše turné po hlavních městech evropských zemí načas přerušil výlet do Siguldy. Tohle městečko s poklidnou až lázeňskou atmosférou leží necelých 60 km daleko od Rigy v oblasti národního parku Gauja. Ve městě samotném naleznete dva hrady a třetí, ten nejslavnější, leží o pár kilometrů vedle. Jezdí tu lanovka, otáčí se velké ruské kolo, čekají na vás atrakce v adrenalin parku - celé oblasti se navzdory absenci hor přezdívá Malé Švýcarsko.

Cesta začíná hodinkou a čtvrt ve vlaku. Rychlostí posázavského pacifiku ujíždíme hustě zalesněnou krajinou a sledujeme černé mraky nad námi. Teplota cca 18 stupňů, ideální počasí na výlet do muzea...ale možná ne venkovního, kam se chystáme my.

V Siguldě ignorujeme lanovku přes řeku i ruské kolo a vyrážíme pěšky směr Turaida. Značení je velmi úsporné, tudíž doporučuji ukořistit v infocentru u nádraží nějakou tu mapičku, výběr je bohatý. Směr je nicméně jasný: k mostu přes Gauju, poté buď nahoru ke konečné stanici lanovky u zámku/léčebny Krimulda, nebo kratší cestou rovnou k jeskyni Gutmanis.

Nejširší a nejvyšší jeskyně baltských zemí je působivá hlavně těmito fakty...pro milovníky jeskyní Pobaltí nebude ideální destinace. Cesta dál vede zčásti po silnici, zčásti po dřevěném chodníčku, který vytrvale odmítá vést rovně a místo toho střídá schody nahoru a dolů. Vegetace kolem je ovšem úžasná.

Červená věž hradu Turaida se vypíná nad námi a my doufáme, že jsme nezabloudily. Uklidní nás až první známky civilizace.

Socialistický styl asi místní ani turisty neláká, velká šedá kavárna je zavřená. Přes ulici dav turistů značí vstup do místní muzejní rezervace, do světa venkovské idylky, kterému dominuje jeden červený hrad.

Nejprve ale kostel: útulný, světlý, dřevěný, zvenku tmavě červený a zevnitř světle modrý. Uvnitř zaměstnankyně skanzenu v kostýmu: všem to tu strašně sluší.

Hlavní atrakcí hradu je pro mě samozřejmě věž a výstup na ní. Je tu hezký výhled na areál hradu a celé muzejní rezervace, záhyb řeky a hluboké lesy všude kolem. Fakt mě mrzí, že je vidíme jen zdálky. Zbytek hradu obsahuje různé sály s informacemi o jeho historii a tak podobně.

Pokud máte čas a nestraší vás černé mraky, projděte si zbytek parku. Je tu hezká stezka plná soch, jezírko s lekníny a kolem udržované venkovské baráčky - kovárna, rybí sklep, takový malý skanzen.

Zpět do Siguldy nás odvezl malý žlutý minibus linky 12. Od nádraží míříme nejprve k druhé největší místní atrakci - viz foto - co myslíte, že to je? Kdyby byl víkend, můžeme si tuhle zajímavost vyzkoušet na vlastní kůži, takhle jen obhlížíme a přemýšlíme, jak moc bychom se bály.

Neplánovaným zážitkem se stal další výstup na kostelní věž. Poměr počet schodů/kvalita výhledu nic moc, ale zas jsme nahoře byly samy, což je velké plus. A bylo to zdarma a v kostele nádherně voněly čerstvé lilie.

Posledním plánovaným zastavením byly dva sousedící hrady, nový a starý (no dobře, jeden měl nějaké jiné přízvisko, které jsem zapomněla).

Čekání na vlak jsme si zkrátily v kavárně, kde měli tenhle krásný dortík. Kapitola o jídle přijde až později, ale tohle asi není lotyšská specialita, tak jsem si říkala, že trochu barev vyprávění o Siguldě neuškodí. A co teprve kdybyste viděli ty ovocné dortíky z vedlejšího podniku...