Ferragudo

Ferragudo je rybářská vesnice a zároveň domov pro bohaté.

 Je 4:00. Děti by normálně ještě tak dvě hodinky spaly, já nejraději ještě o chvilku dýl (to mi nebývá dopřáno)...ale místo toho rychle vstáváme a nasedáme do auta. Chvilku po páté už jsme na letišti. Juli se těší na dětský koutek, co si pamatuje z loňska, ale tentokrát na něj není moc času. 

Je 7:15 a my už jsme nad mraky. Dětičky trochu překvapivě požadují na prostřední sedadlo tatínka, já si užívám trochu klidu. Letadlo je poloprázdné...ale když Honza otvírá lahev s brčkem, následný proud vody přesně zacílí cestujícího za námi. Pán v obleku se na nás vyčítavě dívá a říká, že dostal sprchu. Moje prohlášení, že to byla jen voda, ho moc neuklidní a raději si jde sednout jinam. To nám to začíná... 

Kupodivu byla nevyžádaná sprcha největší incident za celou cestu. O půl deváté už jsme v Bruselu, vybalujeme sýr a křup, na který se děti těší už od posledního nákupu, nalézáme dětské hřiště a za chvíli jsme v dalším tečkovaném Brussels airlines airbusu. Ten nás doveze až do cílové destinace.

Faro u nádraží působí poněkud omšele. Má to svoje kouzlo.

Je 12:15. Připadám si, že na jeden den už toho cestování bylo dost, ale jelikož jsem doma zaváhala s objednáním soukromého transferu do ubytování, den bude ještě dlouhý. Mhd autobusem do centra Fara, tam necelé tři hodiny počkat na další vlak (dřív nejede), část z toho v lijáku, pak ještě lehce přes hodinku pobřežní linkou do Ferraguda - a jsme skoro u cíle. 

Ranní pohled z apartmánu.

Je 6 hodin večer, do apartmánu zbývá urazit ještě skoro dva km, Juli musí být dost vyčerpaná, ale zvládne vše uťapat. Apartmán vypadá tentokrát na první pohled sympaticky, možná až trochu luxusně. Není vidět moře, ale pohled velkými okny do krajiny je skoro stejně úchvatný. Bohužel těmi velkými okny trochu profukuje a dlaždičky na podlaze studí. Asi jsem tu teplou mikinu neměla svlékat...Naštěstí topení funguje, do rána nezmrzneme. Zítřejší program se vymyslí ráno.

Ferragudo je krásné i o uličku vedle.

První dny v Algarve jsou ve znamení toho nejaprílovějšího počasí, co jsem kdy zažila. Krátké přeháňky přicházejí třeba šestkrát denně. I když zrovna neprší, hodně fouká a já proklínám své rozhodnutí nechat doma dětské čepice. Ještě že mají softshellové bundy i kalhoty. Stejně se občas Juli tváří, že jí je zima. I mě je v bundě tak akorát.

V Portugalsku s kočárkem opatrně.

Aprílové počasí nám ovšem nezabrání v poznávání okolí. Hned při první procházce natrefíme na nejmalebnější místní uličku s barevnými domky (Ferragudo opravdu není velké). Na pláži se nikdo nekoupe, dokonce ani neopaluje. V její blízkosti se nachází jen pár pejskařů, rybářské loďky se houpou ve vlnách, přemýšlím, jestli v tomhle větru funguje lodní taxi do Portimaa na druhé straně řeky. Dopoledne končíme v supermarketu, který je na můj vkus trochu daleko. Cestou mě fascinují všudypřítomná čapí hnízda - každý komín je obsazen, občas i výběžek střechy. A v mnoha hnízdech jsou vidět dva čápi, jen kousek od nás.

Moře láká ke koupání...

Plán na odpočinkové odpoledne mi kazí Honza, který chce využít zlepšení počasí k procházce po útesech do vedlejšího městečka, Carvoeiro. Tohle měl být celodenní výlet...děti do nosítek, rychle vyrážíme. Jakmile se dostaneme ke značené cestě na útesech, jsme fascinováni obrovskými vlnami, které tu bičují pobřeží. Dole vidím molo, po kterém bych se dnes procházet vážně nemohla - nemůžu riskovat, že mě voda smete do moře. I přes divoké podmínky potkáváme na stezce dost turistů. Pláštěnky a dobré boty nepochybně patří k doporučenému vybavení, co si vzít na výlet do Portugalska k moři. Z Carvoeiro díky časové tísni nevidíme víc než dvě zastávky autobusu, obě značené jen v opačném směru. Snad přijede... jinak by asi muselo dojít na taxi. Vše dobře dopadá a my jsme zpět v apartmánu akorát na pizzu z trouby.

Honzovi vadí, že pán kouří přímo u dětského hřiště...

Jako cíl dalšího výletu vybíráme nedaleké město Silves. Děti se budí v pět, vlak jede o půl dvanácté, ráno máme spoustu času na hřiště. Jak je v Algarve dobrým zvykem, vlak staví v pustině kdesi za městem. Do Silves se lze vydat bud krátkou trasou podél velké silnice, nebo delší trasou venkovskou krajinou. Volíme okliku, Joník usíná v kočárku, takže ho přes neprůjezdný úsek musíme přenášet...nezažili jsme tohle už někdy? Hlavní dominantou města je hrad na kopci. Ten je vidět už zdaleka, cestou ovšem musíme překonat řeku, což s sebou přináší nečekaný zádrhel...most pro pěší je zahalen lešením s výstražným nápisem "tudy ne". Vtom se zpoza zábrany vysouká jedna místní babička. "No problem!" mává na nás. Ale pro nás to trochu problém je, lepší bude zacházka na most pro auta.

Venkov kousek od centra Silves.

Odhodláváme se k návštěvě místní restaurace, přečetla jsem si, že tu je skvělý podnik s grilovanými kuřaty. Okolní restaurace mají prázdno, ve Valdemarovi fronta...přesto nám brzy najdou stoleček s výhledem na gril. Voní to hezky, snad to půjde rychle. Nakonec to šlo tak "rychle", že nám skoro nezbyl čas na hrad. Ale jídlo bylo dobré, kuře je v případě dětiček sázka na jistotu a bagr v mobilu nám pomohl přečkat dlouhé čekání s malým neposedou. Hurá, jde to.

Hrad, pod ním sad.

Hrad byl pro dětičky až překvapivě zábavný, zvlášť chůze po hradbách. Může se prakticky všude a se zábradlím tu opravdu šetří, takže jsem trochu trnula hrůzou, kdy Joník z těch hradeb spadne, ale vše dopadlo dobře. V Silves se mi líbí - nejen hrad, ale i město se svými malebními uličkami. A představte si, cestou zpět na vlak kolem nás jeli hasiči. A mávali. Vlak má půl hodiny zpoždění - nevím, kde ho mohl na té jednokolejné trati nabrat - jeho příjezd tak doprovází jásot dalších turistů. Večer jsem tak unavená, že ani nezvládám číst dětem pohádku...vidí že usínám a stejně chtějí číst ode mě.

Každý den tu vidíme duhu.

Loučení s Ferragudem probíhá stylově - na pláži Praia Grande. Stíháme s dětmi rychlou procházku ještě před vyklizením apartmánu, hřiště přímo na pláži si nemůžeme nechat ujít. Také sbíráme první fialovou lesklou mušli, jako dělanou pro Julinku milující fialové a třpytivé věci. Netušíme, že podobných zde uvidíme ještě mnoho.

Čáp - symbol Algarve?

12 nocí... v Portugalsku s dětmi

Ponta da Piedade, typické Algarve.

Nastal čas na další příspěvěk z oblíbeného seriálu "rodinná dovolená", nástupce náhle ukončeného seriálu "dovolená ve dvou".:) Jaro jsme letos přivítali na samém jihu Portugalska, v regionu Algarve. A dovolená to byla prostě skvělá, má cestovatelská vášeň neutuchá. Dokonce bych řekla, že cestování je jedním z mých koníčků, který jde v mém novém životě provozovat docela dobře, pokud se smíříme s tím, že člověk si připlatí a míň toho vidí. Ale pak je tu další rozměr, jisté zážitky navíc, a to třeba i z míst, která jinak moc cestovatelsky atraktivní nejsou (stačí jeden bagr, viď, Joníku).

Voda, barvy a pouliční umění.

Co tedy bylo tak skvělé? Dříve jsem Algarve znala jen jako místo figurující v katalozích cestovních kanceláří, nabízejících převážně pobyty u moře. Březnový termín byste ovšem v této nabídce hledali marně... Ano, Algarve má spoustu krásných písečných pláží. A byť na začátku jara voda ještě nedosahuje teploty vhodné ke koupání pro normálně otužilé jedince, na procházky po pláži i nad pláží na útesech bylo většinu času teplo dost. A aby to nebylo jednovárné, podívali jsme se i do hor...nejvyšší vrchol celé oblasti, Foia, měří sice jen 902 m, ale při pohledu od moře vypadá, že si označení "hora" zaslouží. Přidejme k zážitkům ještě malebná portugalská města, všudypřítomné kvetoucí rostliny, chutnou přímořskou kuchyni...díky tomu všemu je možné, že se vám nebude chtít domů. Mně se tedy vážně zpět moc nechtělo...a to jsme se rozhodli zachovat náš starý baťůžkářský způsob cestování, vše si odnosili na zádech a k přesunům využívali jen veřejnou dopravu. (Normální rodinný turista, když už cestuje na vlastní pěst, samozřejmě přijede s kufrem, na letišti si půjčí auto a pak nemusí řešit žádné jízdní řády ani děti křičíci na celý vlak...možná se k tomuto stylu také brzy uchýlím, i když myslím, že ty vlaky prostě mají něco do sebe.)

Tady se rodí láska k cstování.

12 nocí jsme si letos spravedlivě rozdělili na 4 části po třech a tak jsme stihli vystřídat celkem 4 ubytování v různých lokacích - malé Ferragudo, vnitrozemské Monchique, známý Lagos a nakonec Taviru na východ od Fara.Vůbec nedokážu říct, kde se mi líbilo nejvic.

Bez dětí bych se možná stěhovala ještě častěji, kdybych dodržovala doporučení zkušenějšich rodičů - cestovatelů, nějaký ten přesun vyškrtnu. Jenže slow travel a dlouhá doba na jednom místě pro mě zatím není. Přesuny byly letos docela krátké, ve sbalení dětí (tedy spíš věcí) do batohu se zrychlujeme a když už bych měla něco změnit, přidala bych den navíc aspoň ve dvou destinacích. Takhle jsem odjížděla domů s pocitem, že pár zajímavých míst jsem prostě nestihla (jedno z nich díky zásahu policie) a už asi nikdy nestihnu, ledaže zahodím svůj další cestovatelský zvyk - nejezdit na stejné místo dvakrát. Kdo také trpíte podobným nešvarem? A kdo jste narazili na místo, které vás z něj vyléčilo?

Poslední ráno, konečně mráčky.